Tři prsteny pro krále elfů pod nebem...

Skřeti

otroci Temných mocností

V Prvním hvězdném věku se Melkor v nejhlubších jamách Utumna dopustil svého největšího zločinu. ...ale o těch nešťastnících, které polapil Melkor, se ví pramálo jistého. Přesto se moudří z Eressëi věří, že všichni Quendi, kteří padli Melkorovi do rukou, byli uvězněni a pomalým uměním krutosti byli zkaženi a zotročeni, a tak vypěstoval Melkor ohavné plemeno skřetů ze závisti k elfům a jim na posměch. Později se stali jejich nejkrutějšími nepřáteli. Skřeti totiž měli život a množili se po způsobu Ilúvatarových dětí, a Melkor od své vzpoury v Ainulindalë před Počátkem nemohl vytvořit nic, co by mělo vlastní život nebo zdání života: tak praví moudří. A skřeti v hloubi svých temných srdcí nenáviděli Pána, kterému sloužili ze strachu a který byl původcem jejich bídy. Toto byl možná Melkorův nejpodlejší čin a nejodpornější Ilúvatarovi.

Jedinou radostí těch tvorů bylo utrpení druhých, protože krev, která v nich kolovala, byla černá a studená. Jejich zakrslá postava byla šeredná: přihrblá, křivonohá a sražená. Paže měli dlouhé a silné jako opičáci z Jihu a kůži měli černou jako dřevo ožehlé plamenem. Špičaté tesáky v širokých ústech měli žluté, jazyk červený a tlustý, chřípí a obličej široké a ploché. Oči měli jako rudé škvírky, jako úzké štěrbiny v černé železné mříži, za níž hoří uhlí.

Skřeti byli krutí bojovníci, protože se svého pána báli víc než nepřátel; a možná, že smrt pro ně byla lepší než muka skřetího života. Byli kanibalové, nelítostní a strašní, a jejich drásavé pařáty a uslintané tesáky byly často zkrvavené hořkým masem a nečistou krví vlastních příbuzných.

Byli stvořeni ve tmě, proto se báli světla, které je oslabovalo a pálilo. Jejich oči viděly v noci, a proto obývali nečisté jámy a tunely. Množili se jak v Melkorových pevnostech, tak v každé špinavé díře ve Středozemi. Jejich potomstvo vycházelo z těchto jam rychleji než jakékoli jiné bytosti v Ardě.

Po příchodu elfů a spoutání Melkora bloudily tyto bytosti bez pána nebo se skrývali na temných místech a nezasahovali do příběhů těch dob. S příchodem Čtvrtého hvězdného věku však začali dělat potíže. Vyšli z Angbandu v ocelovém plátovém brnění a kroužkových košilích, přilby měli z železných obručí a černé kůže s ocelovým jestřábím nebo supím zobanem. Byli vyzbrojeni křivými šavlemi, otrávenými dýkami, šípy a širokými meči. Od začátku se spřáhli s vlky a vlkodlaky a společně se vydali pustošit země Eldar.

Přišli do Beleriandu a nejprve se jich pár odvážilo vniknout do království Šedých elfů, kteří zprvu nevěděli, co jsou tito tvorové zač, ačkoli nepochybovali o tom, že jsou zlí. Jakmile elfové dostali od trpaslíků z Nogrodu ocelové zbraně, zahnali všechny skřety, kteří se k jejich říši přiblížili.

Když se Melkor opět vrátil do Středozemě, vyšly z Angbandu zástupy skřetů otevřeně do války proti elfům. Tak začaly Beleriandské války. Během těchto bitev jich bylo mnoho pobito, protože elfové v té době byli silní a jejich zbraně mocné. Avšak skřeti se vždy, po každé porážce, rychle vzpamatovali a množili se ještě rychleji a v ještě větším počtu. Tak nakonec podporováni dalšími zlými tvory, vytlačili elfy až na samý břeh Středozemě a zabrali všechna jejich dřívější území. Když už se zdálo, že jejich konečné vítězství je na dosah, byla vyslyšena prosba elfů a lidí, a skvělé vojsko Pánů Západu přišlo na pomoc a jeho skvělost a síla byly veliké. Ve Válce hněvu, která následovala, byla zničena moc Severu a s ní padla i většina skřetů. Některým se ale podařilo utéct a skrýt se daleko na východě v temných slujích pod horami. Trvalo však velmi dlouho, než se skřeti opět rozrostli natolik, aby mohli znovu sužovat svět.

Když pak ve Druhém slunečním věku povstal Melkorův generál Sauron a začal budovat svou říši na východě v zemi Mordor, přišly k němu houfy skřetů a on se stal jejich novým pánem. Dobře mu posloužili v jeho válce s elfy a ve všech jeho bitvách, až do Války posledního spojenectví, kdy Druhý věk skončil pádem Mordoru a většina skřetího plemene byla opět vyhlazena.

Přesto i ve Třetím slunečním věku se stejně jako ve Druhém podařilo přežít skřetům, kteří byli schovaní v temných a zlých norách. Mnoho staletí žili bez pána, jen jako samostatné tlupy, které přepadaly v horách pocestné, a nedělali si žádné dobyvatelské plány (kterých ani vzhledem ke své inteligenci nebyli příliš schopni), dokud neuplynulo víc než tisíc let a Sauron se opět nezjevil jako velké zlé Oko v Dol Gulduru v jižním Temném hvozdu.

Jejich moc vyrostla nejprve v Temném hvozdu, pak v Mlžných horách a po příchodu nazgulů kolem roku 1300 do Mordoru a Angmaru i v těchto zemích. Angmar po šesti stech letech hrůzovlády padl, ale v Gondoru padla Minas Ithil a skřetů v tom místě zvaném Minas Morgul přibývalo dalších tisíc let, stejně jako v Temném hvozdu, Mordoru a Mlžných horách.

A Sauron nelenil a svými kouzly vypěstoval odrůdu ještě větší, silnější a odolnější, kterou nazval skurut-hai.

V roce 1980 Třetího věku zabral Morii mocný balrog a povolal k sobě skřety z Mlžných hor. Ti přišli ze svého hlavního města Gundabadu a osídlili starobylé město trpaslíků, kterými opovrhovali a zabíjeli každého, kterého potkali. To se jim nakonec stalo osudným, neboť trpaslíci se nakonec rozzuřili tak, že nedbali, kolik budou muset zaplatit za pomstu. A tak v letech 2793-2799 vzplanula sedmiletá vyhlazovací válka nazývaná Válka mezi trpaslíky a skřety. Během této války byli vyštváni a pobiti skoro všichni skřeti z Mlžných hor, třebaže to trpaslíky přišlo draho, a u Východní brány Morie byla svedena strašná bitva v Azanulbizaru. Skřeti v ní byli pobiti a hlava jejich velitele Azoga naražena na kůl. Na sto let byly Mlžné hory očištěny od skřetů, avšak po čase se opět vrátili.

V roce 2941 postihla skřety další pohroma. Po smrti draka Šmaka přišlo pod Osamělou horu velké vojsko skřetů a vlků, vedl je Bolg, syn Azogův, a chtěl se trpaslíkům pomstít. Místo pomsty byl však sám zabit, stejně jako celé jeho vojsko.

Ve Válce o Prsten, jež se odehrála na konci Věku, bojovaly skřetí oddíly na všech frontách. Byly páteří jak morgulského, tak mordorského vojska, bojovali pod stromy Temného hvozdu, a sešli také z Mlžných hor a napadli trpaslíky v Ereboru a lidi v Dolu. Nemělo by se zapomínat ani na skřety z Železného pasu pod velením Sarumana, kteří bojovali s Rohiry u Brodů přes Želíz a obléhali rohanskou pevnost Hláska.

Těžké byly boje mezi skřety na jedné straně a elfy, lidmi a trpaslíky na druhé. Přestože stovky skřetů padaly jako sláma, přicházeli stále další a další posily. Přestože v mnoha z těchto bitev byli skřeti na hlavu poraženi, vypráví se, že Sauron si podržel největší část svého vojska v Mordoru, dokud nepřítel nepřišel k severní bráně jeho říše. Vše se totiž mělo rozhodnout v jediné poslední bitvě před Černou branou Morannonem. Byly tam shromážděny všechny strašné síly Mordoru a na Sauronův příkaz se vrhly na vojsko Kapitánů Západu. Právě v tom okamžiku zanikl v Puklinách osudu Jeden Prsten. Černá brána a Temná věž se rozpukly, nejsilnější Sauronovi služebníci byli stráveni ohněm, z Temného pána se stal černý dým roztrhaný západním větrem a skřeti hynuli jako sláma v plamenech. Přestože nějací bezpochyby přežili, už nikdy nepovstali ve velkém počtu, ale zmenšili se a stali se běsíky, jimž zbyla už jen pověst o někdejší zlé moci.

Skurut - hai

V roce 2475 Třetího věku vyšla z Mordoru nová odrůda skřetů. Měli černou kůži, černou krev, rysí oči, byli skoro stejně vysocí jako muži a nebáli se světla. Skurut-hai měli větší sílu a výdrž než obyčejní skřeti a v bitvě byli strašnější. Nosili černé brnění a černou zbroj, vládli dlouhými meči a kopími a na štítě nosili Rudé oko Mordoru.

Jako se zplození menších skřetů počítalo mezi největší zločiny Melkorovy, počítalo se vypěstování skurut-hai mezi nejstrašnější činy Sauronovy. Neví se, jakým způsobem je vypěstoval, ale dobře se hodili pro jeho zlé záměry. Množili se, rozcházeli se mezi menšími skřety a často se stávali jejich veliteli, nebo si vytvářeli vlastní oddíly, protože skurut-hai byli pyšní na svou zdatnost v boji a menšími Sauronovými sluhy pohrdali.

Když se množství skurut-hai nečekaně vrhlo na Gondorské kopím a mečem, hnali muže před sebou, dobyli Osgiliath, zapálili jej pochodněmi a zbořili tamní kamenný most. Tak skurut-hai zpustošili největší gondorské město.

To však byl jen počátek díla skurut-hai, protože Temné mocnosti si těchto velkých skřetů cenily a oni se vrhali do zlých činů s velkou vášní. Během celé Války o Prsten byli skurut-hai mezi vojsky, jež vycházela z Morgulu a Mordoru, a pod korouhví Bílé ruky jich spousty přišly ze Železného pasu do bitvy u Hlásky. Avšak na konci války, když padl Mordor, byli skurut-hai jako sláma v ohni. Když byl totiž Sauron pryč, bloudili s menšími skřety a jinou zlou havětí bez pána, dávali se zabíjet nebo zahánět do úkrytu v hlubokých jeskyních a tam se mohli jedině navzájem požrat nebo zemřít.

Poloskřeti

Mezi Vrchovci, kteří ve Třetím slunečním věku přispěchali k Sarumanově zástavě s Bílou rukou do Železného pasu, byli někteří, jejichž krev byla Sarumanovými kouzly smíšena s krví skřetů a skurut-hai. Byli to plecití muži s rysíma očima, zlí, a říkalo se jim poloskřeti. Mnozí patřili k Sarumanovým nejsilnějším služebníkům. Většina jich zahynula v Bitvě u Hlásky, buď před hradbami pevnosti, nebo v lese huornů. Někteří však ten osudný den přežili a následovali Sarumana do vyhnanství, i do hobitího Kraje, kde sloužili padlému čaroději do jeho posledního dechu.

Obři

Hvozd v Eriadoru severně od Velké východní cesty a západně od elfského království Roklinky se v posledním tisíciletí Třetího věku nazýval Obroviště. Kdysi to bývala civilizovaná část Arnoru a byly tam zříceniny dúnadanských hradů, ale od válek s Černokněžným králem Angmaru se stal tento hvozd rejdištěm zlobrů, kteří si rádi smlsli na neopatrných cestovatelích. Bydleli tam tři zlobři, Berta, Vilda a Tom, které při výpravě k Ereboru Gandalf nechal proměnit v kámen.

Zlobři

Soudí se, že v Prvním hvězdném věku vypěstoval Melkor v hlubokých jamách Angbandu plemeno obřích lidožroutů, kteří byli bojovní a silní, ale neměli žádnou inteligenci. Tito obři s černou krví se nazývali zlobři a pět hvězdných a čtyři sluneční věky páchali skutky tak zlé, jak jejich slabomyslnost připouštěla.

Říká se, že byli vypěstováni proto, že Melkor si přál mít plemeno stejně silné jako obří enti, Pastýři stromů. Zlobři byli dvakrát tak velcí a objemní jako nejurostlejší člověk a místo brnění měli zelené šupiny. Jako byli enti podstatou ze dřeva, zlobři byli z kamene. Nebyli sice tak silní jako enti, kteří dovedli drtit kámen, ale byli tvrdí jako skála a velmi silní. Avšak jejich černokněžný původ měl jednu osudnou chybu: báli se světla, které bylo jejich zhoubou. Kouzlo jejich stvoření bylo totiž provedeno ve tmě, a když na ně dopadlo světlo, kouzlo jako by se zlomilo, a brnění jejich kůže začalo bujet dovnitř. Jejich zlé, bezduché bytí bylo rozdrceno a zůstal kus neživého kamene.

Hloupost zlobrů byla tak veliká, že se mnozí vůbec nedokázali naučit mluvit, kdežto jiní se naučili jen holým základům Černé řeči skřetů. Ačkoli chytří často bystrostí zmařili účinek jejich síly, v horských jeskyních a temných lesích byli zlobři právem obávaní. Nejvíc jim chutnalo syrové maso. Zabíjeli pro potěšení a bez důvodu - kromě všeobecné lačnosti - a střádali poklady, které sebrali svým obětem.

Během hvězdných věků se volně toulali po Středozemi a spolu se skřety působili, že cestování bylo velmi nebezpečné. Chodili tehdy často do války po boku vlků, skřetů a jiných Melkorových služebníků. V Prvním slunečním věku však byli mnohem opatrnější, protože velké světlo Slunce bylo jejich smrtí, a do beleriandských válek vycházeli jen za tmy. V Bitvě nespočetných slz tvořily spousty zlobrů tělesnou stráž pána balrogů Gothmoga, a přestože nebojovali obratně ani chytře, bojovali divoce a neznali strach. Sedmdesát jich pobil Húrin, velký bojovník z domu Edain, a přesto přicházeli stále další, až ho nakonec zajali.

Po Válce hněvu zůstalo ve Středozemi mnoho zlobrů a poschovávali se hluboko pod skály. Když ve Druhém věku povstal Maia Sauron, vzal k sobě staré služebníky pána Melkora. Sauron dal také zlobrům lstivou mysl, zrozenou ze zlovůle, a tak se stali nebezpečnějšími než kdy předtím. Volně a beze strachu obcházeli temnými místy světa.

Ve Třetím věku, když Sauron podruhé povstal v Mordoru, obcházelo po Zemích smrtelníků ještě mnoho zlých a tupých zlobrů. Některým se říkalo kamenní zlobři, další byli jeskynní zlobři, horští zlobři a sněžní zlobři. Mnoho pověstí se vypráví o jejich zlých skutcích. Ve Studených skalách severně od Roklinky zabili náčelníka Dúnadanů Aradora. V eriadorských Obřích lesích po staletí požírali tři zlobři tamní vesničany a jejich stáda. Podle zlobřích měřítek to byli duchovní velikáni, protože mluvili západštinou, rozuměli jí a měli základní, ač pochybené znalosti počtů. Přesto je potkal stejný osud, jako mnoho jejich předchůdců. V Morii velel balrog mnoha jeskynním zlobrům.

Říká se však, že Sauron pořád nebyl spokojen se zlobou těchto služebníků a snažil se lépe využít jejich sílu. A tak ke konci Třetího věku vypěstoval velmi vychytralé a hbité zlobry, kteří snášeli slunce, dokud je podporovala Sauronova vůle. Nazval je Olog-hai a byly to veliké obludy s rozumovými schopnostmi zlých lidí.

Olog - hai

Říká se, že ve Třetím slunečním věku Pán prstenů Sauron, který vládl v Mordoru, vzal některé ze starodávných zlobrů, jež vypěstoval Melkor v Angbandu, a vytvořil z nich jiné plemeno, v Černé řeči známé jako olog-hai. Tito tvorové byli velikostí a silou pravými zlobry, ale Sauron jim dal vychytralost a zbavil je strachu ze světla, které bylo pro většinu zlobrů smrtící. Olog-hai byli v boji strašliví, protože byli vychováni jako dravé šelmy, aby hladověly po mase svých nepřátel. Měli šupiny tvrdé jako kámen a byli dvakrát tak velcí jako člověk. Nosili hladké okrouhlé černé štíty a byli ozbrojeni velkými kladivy, drápy a silnými tesáky. Málo bojovníků jakéhokoli plemene proti nim dokázalo udržet hradbu štítů, a čepele neobdařené elfím kouzlem nepronikly jejich silnou kůží a neprolily jejich ohavnou černou krev.

Přestože byli olog-hai silní, na konci Třetího věku byli úplně vyhubeni. Tito tvorové totiž byli oživeni a vedeni jedině vůlí Temného pána Saurona. Když byl tedy zničen Jeden prsten a Sauron zahynul, náhle ztratili rozum a cíl, potáceli se a bloudili. Bez pána nedokázali ani zvednout ruku k boji, a tak byli pobiti, nebo se poztráceli. Proto historie Čtvrtého věku o olog-hai nevyprávějí, neboť již navždy opustili svět.

Balrogové

démoni moci

Valaraukar byli původně Aulëho Maiar, které Melkor zlákal již na počátku svých dnů. Nakonec se stali jeho nejoddanějšími a nejstrašnějšími služebníky při uskutečňování jeho záměrů. Ve vznešené elfštině se jim říkalo balrogové, "démoni moci".

Oděli se strašnou podobou obřích démonů podobnou lidem s vlající ohnivou hřívou a z nozder jim šlehaly plameny. Zdálo se, že se pohybují v oblaku černého stínu a jejich údy uměly objímat jako hadí. Hlavní zbraní balrogů byl mnohapramenný ohnivý bič, a přestože nosili i palcát, sekyru a planoucí meč, jejich nepřátelé se nejvíc děsili ohnivého biče. Byla to tak strašná zbraň, že i obrovská pavoučice Ungoliant, kterou nemohli zahubit ani Valar, byla vyhnána z Melkorovy říše ohnivými šlehy balrogů.

Nejzlopověstnějším z plemene balrogů byl Gothmog, Pán balrogů a hlavní velitel Angbandu. V beleriandských válkách padli za oběť Gothmogovu biči a sekyře tři velcí elfští páni.

V Bitvě pod hvězdami skolil Gothmog Fëanora, nejslavnějšího z elfských králů, přímo u brány Angbandu. V Bitvě náhlého plamene zabil Fingona, Velekrále Noldor. Nakonec vedl - opět v Melkorových službách - vojsko balrogů a jeho zlobří gardu a velel legiím skřetů i dračímu plemeni při útoku na království Gondolin a jeho vyplenění. Zabil elfského pána Ectheliona, ale tehdy, při pádu Gondolinu, byl tímž Ecthelionem rovněž zabit na králově náměstí.

Při každém Melkorově povstání a v každé jeho bitvě byli balrogové mezi jeho nejpřednějšími bojovníky, a tak při ničivé Válce hněvu, jíž skončila i Melkorova říše, vyhynula i většina balrogů. Říká se, že někteří prchli z Poslední bitvy a zahrabali se až ke kořenům hor, ale po mnoha tisíciletích již o těchto zlých bytostech nebylo ani slechu a většina lidí věřila, že navždy odešli ze země. Avšak ve Třetím slunečním věku trpaslíci dolující hluboko pod Morií náhodou vypustili pohřbeného démona. Jakmile byl na svobodě, srazil dva krále trpaslíků, shromáždil k sobě skřety a zlobry a trpaslíky navždy vyhnal z Morie. Jal se líčí v Červené knize Západní marky, panování balroga se nikdo nepostavil, dokud ho nesmetl z vrcholku Zirakzigilu čaroděj Gandalf po bitvě na Můstku v Khazad-dum.

NazgÛlové

prstenové přízraky

Ve dvacátém třetím století Druhého slunečního věku se ve Středozemi objevilo devět mocných přízraků, kteří se v černé řeči skřetů nazývali nazgulové, totiž "Prstenové přízraky". Tito nazgulové se prokázali jako největší ze všech zlých sluhů a generálů Pána prstenů, Saurona.

Říká se, že nazgulové byli kdysi mocnými lidskými králi a černokněžníky a každý dostal od Saurona Prsten moci. Bylo to devět z devatenácti kouzelných prstenů, jež se Sauronem ukoval Celebrimbor a eregionští kováři. Tito muži po staletí používali své prsteny k uskutečnění vlastních tužeb, přesto však byli ovládáni Jedním prstenem, který vyrobil Sauron. Třebaže tito vybraní muži mocí prstenů žili mnohem déle než obyčejní smrtelníci, jejich podoby vybledly. Ve třiadvacátém století již z nich byly pouhé přízraky a otroci, kteří mysleli jen na to, jak by mohli posloužit Pánu prstenů Sauronovi. Chodili tedy po světě a páchali strašné skutky. Nosili široké černé pláště s kápí, kroužkové brnění a stříbrné přilby, avšak pod nimi byla šedá roucha mrtvých a jejich těla byla neviditelná. Kdokoli jim pohlédl do tváře, zděšeně couval, protože přilbu a kápi jakoby ve vzduchu nedrželo vůbec nic. Avšak někdy se tam, kde měl být obličej, objevoval žár svítících hypnotických očí, nebo v zuřivosti a síle rudý pekelný plamen.

Zbraně nazgulů byly četné: nosili ocelový a plamenný meč, černý palcát a dýku s kouzelnou otrávenou čepelí. Používali kouzla, jimiž lákali k sobě, a kouzla spalujícího čarodějného ohně, a prokletí jejich Černého dechu bylo jako mor zoufalství a jeho hrůza mrazila srdce jejich nepřátel. Smrtelník nemohl nazguly zasáhnout, protože zbraně jim neškodily, pokud nebyly požehnány elfským kouzlem, a každá zbraň, která zasáhla, shořela a zanikla.

Tak po tisíc let Druhého slunečního věku projížděli nazgulové na devíti černých koních po Středozemi jako hrůzný zlý sen. Celý ten čas rozněcovali války stejně jako sám Pán prstenů Sauron. Nezhynuli, dokud na konci toho věku nepadla Sauronova mordorská říše a Poslední spojenectví elfů a lidí nedobylo po sedmi letech obléhání Barad-dur. Isildur, syn Elednila, uťal Sauronovi z ruky Jeden prsten, a nazgulové byli i s Pánem prstenů smeteni do stínů a pustin ve východních končinách světa, kde neměli žádnou moc ani podobu.

Nazgulové byli beztvární a bezmocní třináct století Třetího slunečního věku. Jeden prsten však nebyl zničen a Sauron si dokázal opět vytvořit podobu. Ve čtrnáctém století tedy znovu vyvolal své velké služebníky nazguly ze stínů. Devět Černých jezdců povstalo na východě a největší z nich přijel na sever Eriadoru, kde vytvořil království Angmar a zbudoval velkou pevnost v Carn Dum. Povolal legie skřetů a zlé horaly z Obrovišť. Víc než šest set let se v Eriadoru ustavičně válčilo. Tento pán nazgulů, tehdy nazývaný Černokněžný král Angmaru, stále bojoval s arnorskými Dúnadany a z Carn Dum přišlo mnoho zlého. Velké provincie a města padali jedna po druhé až do roku 1974, kdy před barbarskými hordami padla poslední - provincie Arthedain s městem Fornostem. Avšak vláda Černokněžného krále nad severním královstvím Dúnadanů byla krátká, protože v roce 1975 jeho vojsko rozprášili elfští páni Círdan a Glorfindel a gondorský král Eärnur v bitvě u Fornostu. Přesto to Černokněžný král a jeho pán Sauron považovali za velký úspěch, protože smrt skřetů a horalů je netrápila a zničení moci a království Dúnadanů Severu bylo vskutku velkým vítězstvím Temných mocností.

Černokněžný král Angmaru, nazývaný Velký nazgul, opustil zpustošené země Eriadoru a vrátil se do Mordoru. A přestože Sauron ještě nepřišel a skrýval se v Dol Gulduru ve tmě Temného hvozdu, v Mordoru bylo osm ostatních nazgulů, kteří tam tajně přišli o tři století dříve. Tou dobou pracně obnovovali zlou moc té země a shromažďovali k sobě skřetí tlupy.

V roce 2000 vyšli nazgulové z Mordoru do války s gondorskými Dúnadany z jihu a dva roky nato padla východní citadela Minas Ithil, Věž Měsíce". Nazgulové se jí zmocnili a následně byla přejmenována na Minas Morgul, "Věž černých přízraků" neboli Černokněžnou věž a Mrtvé město. Velký nazgul, Černokněžný král Angmaru, se nyní nazýval Morgulským pánem a nosil ocelovou korunu. To on zabil posledního gondorského krále Eärnura a tisíc let vedl válku s Gondorskými jak kouzly, tak silou svých vojsk, nahlodával jejich moc, pustošil jejich města a ničil země.

Avšak teprve v roce 2951 se Temný pán Sauron otevřeně prohlásil a přišel do Mordoru. Říká se, že se Sauron nechtěl prohlásit dříve z obavy, že někdo vlastní jeho prsten, jímž by ho mohl zničit. A ani nejmoudřejší u lidí ještě dlouho nevěděli, že velí morgulským přízrakům a že jsou to nazgulové z Druhého věku.

V roce 3018 Třetího věku začala Válka o Prsten. V tom roce se totiž Sauron dozvěděl, kde se skrývá Jeden prsten, a jeho touha byla tak veliká, že pro něj poslal všech devět nazgulů. Jejich poslání však bylo zmařeno. Když přišli na hranici Roklinky, ztratili v Bruinenském brodu koně a byli zapuzeni elfskými mocnostmi, jež ovládali řeku.

Nazgulové se však znovu objevili v podobách ještě mocnějších na zvířatech stejně strašných jako oni sami. Byly to okřídlené stvůry, pro něž elfové neměli jména. Byly to prastaré bytosti, které přišli do světa dříve, než se začal počítat čas. Přestože měly zobák, pařáty a křídla, nebyli to ptáci ani netopýři: byli to plazi podobní drakům, ale starší. Vytvořil je Sauronův Mistr Melkor v nečistých jamách Utumna, kde povstali draci, Kraken a jiní ohavní netvoři skrytých míst. Okřídlené stvůry vykrmené lidožroutským masem skřetů přerostly všechny létající tvory a nosily nazguly vysoko nad zemí rychlostí větru. Ve Válce o Prsten byli nazgulové vzdor své síle a dravosti ve smrtelném nebezpečí, protože Jeden prsten byl v rukou jejich nepřátel. V bitvě na Pelennorských polích usmrtili rohanská štítonoška Éowyn a hobití bojovník Smělmír Brandorád Morgulského pána, jehož nebylo možno zabít rukou muže. Přestože zůstalo ještě osm nazgulů, i ti byli brzy zahubeni. Když se vznesli do boje s nepřítelem u Černé brány, vznikl veliký poplach v samotném Mordoru. Sauron přikázal nazgulům pospíšit k Ohnivé hoře Orodruině, jíž se říká Hora Osudu, protože tam stál hobit Frodo Pytlík s Vládnoucím prstenem. Nazgulové letěli na okřídlených stvůrách jako vítr Sauronovi na pomoc, ale marně, protože Prsten padl do ohně Hory Osudu a zanikl. Tím okamžitě vzal za své Sauron a celý jeho strašný svět. Černá brána se zhroutila, Temná věž zřítila a mocní nazgulové se uprostřed letu s jekem propadli do plamenů, jež s nimi nadobro skoncovaly.

Okřídlené Stvůry

Vypráví se, že v době Války o Prsten nosily nemrtvé duchy nazývané nazgulové okřídlené stvůry. Tito tvorové, kteří měli ptačí zobák a pařáty, hadí krk a netopýří křídla, byli rychlejší než vítr. Říká se, že byli živeni skřetím masem a přerostli všechny ostatní okřídlené tvory Třetího věku. Přestože však byly okřídlené stvůry černé a zlé, nebyly nemrtvé a přízračné jako jejich páni; byli to naopak živí tvorové jako draci, ale ještě starobylejší. Vypěstoval je Melkor ve stínech ve Věku Lamp, kdy z jam Utumna vyšli Kraken a Had.

Přestože byly starodávné a službě Sauronovi za Války o Prsten silné a strašné, jejich časy ve Středozemi skončily. Jednu okřídlenou stvůru zabil šípem elf Legolas a druhou mečem štítonoška Éowyn, zbylé zahynuly v ohni, který v posledním roce Třetího věku strávil Mordor.

Draci

mistrovská díla zla

Quenta Silmarillion vypráví, jak se v Prvním slunečním věku Temný nepřítel Morgoth skryl v jamách Angbandu a vytvářel z plamenů a kouzel svá mistrovská díla zla. Temnými klenoty Morgothova génia byli Velcí ještěři nazývaní draci. Vytvořil tři druhy: velké hady, kteří se plazili, ty, kteří chodili po nohou, a ty, kteří létali na křídlech jako netopýři. Oba druhy měli dva typy: ledové draky, kteří bojovali zuby a drápy, a zázračné Urulóki, ohnivé draky, kteří hubili ohnivým dechem. Všichni draci ztělesňovali hlavní zlé vlastnosti lidí, elfů a trpaslíků, a proto tato plemena výborně hubili.

Draci byli sami o sobě obrovskými zbrojnicemi, jež pracovaly pro Morgothovy cíle. Tito plazi měli mohutnou velikost i sílu a chránily je neprorazitelné železné šupiny. Zuby a drápy měli jako oštěpy a meče a ocasem dokázali rozdrtit hradbu štítů jakékoli armády. Okřídlení draci vyvolávali na zemi pod sebou hurikány a ohniví draci soptili šarlatové a zelené plameny, které olizovaly zemi a ničily vše, co jim přišlo do cesty.

Vedle tělesné síly měli draci jinou, úkladnější moc. Viděli ostřeji než jestřáb a nic, co zahlédli, jim neuniklo. Jejich sluch dokázal zachytit i nejslabší dech nejtiššího nepřítele a čich jim umožňoval pojmenovat každého tvora jen podle závanu tělesného pachu.

Jejich inteligence byla pověstná stejně jako jejich láska k hádankám. Draci byli pradávní hadi, proto byli tvory nesmírně chytrými a znalými, ne však moudrými, protože jejich inteligence měla vady: marnivost, žravost, žádostivost, přetvářku a zlost.

Byli stvořeni především z ohnivého živlu a kouzel, proto se vyhýbali vodě a měli raději tmu než denní světlo. Dračí krev byla černým a smrtonosným jedem a v jejich dračím puchu se mísila hořící síra a sliz. Jejich těla vždy žhnula tvrdým, drahokamovým plamenem. Jejich smích byl hlubší než studniční jámy a otřásal horami. Dračí oči sršely rubínovým světlem a v hněvu z nich létaly rudé blesky. Jejich krutý hadí hlas byl drsný šepot a ve spojení s upřeným pohledem ještěřího oka vyvolával dračí kouzlo, jež obluzovalo neopatrné nepřátele a působilo, že si přáli podrobit se vůli strašného netvora.

Prvním z ohnivých draků Urulóki, jehož stvořil Morgoth v Angbandu byl Glaurung, Otec draků. Po pouhém století skrývání a růstu v jeskyních vyrazil Glaurung v plamenech vzteku z bran Angbandu a vstoupil do zděšeného světa. Přestože nepatřil k pozdějšímu okřídlenému plemeni, byl největším postrachem své doby. Než jej hithlumský kníže Fingon zahnal zpět, vypálil a poplenil elfskou zemi Hithlum a Dorthonion. Morgoth se na Glaurunga pro jeho nedočkavost rozzlobil, protože měl v plánu, aby drak dorostl plné síly, než ho odhalí nic netušícímu světu.

Pro Glaurunga byl tento výpad jen mladickým dobrodružstvím - zkouškou síly. Přestože pro elfy byla jeho síla něco strašného, nebyla ještě plně rozvinutá a jeho šupinové brnění bylo ještě citlivé na napadení zbraní. Proto Morgoth držel Glaurunga v Angbandu další dvě století, než Urulókiho vypustil. To byl začátek Čtvrté bitvy v beleriandských válkách. Proslula jako Bitva náhlého plamene a Glaurung, Velký had, již v plné síle vedl Morgothova vojska do boje proti Vznešeným elfům z Beleriandu. Jeho velikost a palčivý oheň mu prorážely cestu do nepřátelských vojů a s Morgothovými démony, balrogy, a černými houfy skřetů prolomil obklíčení Angbandu a způsobil elfům zoufalství.

V Páté bitvě, nazývané Bitva nespočetných slz, způsobil Glaurung ještě strašnější zkázu, protože tehdy již (záhadným dračím způsobem) zplodil potomstvo menších ohnivých i ledových draků, kteří šli do boje s ním. Tomuto útoku podlehlo velké vojsko elfů i lidí, a před dračím ohněm neobstál nikdo kromě belegostských trpaslíků, kteří přišli bojovat se společným nepřítelem.

Morgoth použil Glaurunga i k udržení získaných území, ale bojová síla nebyla jediná, kterou netvor měl. Mnohé si podmanil svazující mocí svého hadího oka a hypnotickým dračím kouzlem.

Narn-i-Hîn Húrin vypráví, jak byl Glaurung léta potom, co vyplenil a zpustošil království Nargothrond, zabit smrtelníkem Túrinem Turambarem. Tento Húrinův syn se k ohnivému draku přikradl a vrazil mu hluboko do břicha meč Gurthang, avšak sám také zahynul následkem jedu černé krve a drakových záštiplných slov.

Přestože se Glurung nazýval Otec draků, největší drak, který kdy přišel na svět, se jmenoval Ancalagon Černý. Význam jeho jména je "Kvapící čelisti" a svou hltavostí decimoval vojsko Západu ve Velké bitvě Války hněvu v závěru Prvního slunečního věku. Ancalagon byl první z okřídlených draků a vyletěl s jinými z toho plemene z Angbandu jako veliké bouřkové mračno větru a ohně, když Morgoth hájil poslední zbytek své říše. Tehdy svět poprvé spatřil okřídlené draky, a Morgothovi nepřátelé se dali na ústup. Avšak orli a všichni bojovní ptáci země přilétli ze Západu spolu s velikou létající lodí "Vingilotem" a bojovníkem Eärendilem. Bitva těchto bytostí ve vzduchu trvala dlouho, ale nakonec Eärendil zvítězil, Ancalagon byl svržen dolů a ostatní ohniví draci byli pobiti nebo uprchli. Tak skončila Válka hněvu a Morgothova moc byla navždy zlomena.

Tak velká byla porážka draků ve Velké bitvě, že se o nich v historiích Středozemě znovu začíná mluvit teprve ve Třetím slunečním věku. Tehdy obývali pustiny za Šedými horami na severu. Říká se, že je žádostivost dovedla k nahromaděnému bohatství sedmi králů trpaslíků.

Nejsilnější z draků v Šedých horách byl Scatha, který vyháněl trpaslíky z jejich síní ve strachu a hrůze, avšak postavil se mu jeden lidský kníže. Byl to válečník Fram, syn Frumgarův, náčelník Éothéodu, a Scathu zabil. Bylo to však jen dočasné osvobození od hrůzy, která číhala v horách, protože po čase se mnoho ledových draků do Šedých hor vrátilo. Přestože trpaslíci se bránili urputně a dlouho, byli přemoženi, jejich bojovníci padali jeden po druhém a zlatonosné Šedé hory zůstaly zcela v drápech draků.

Chronologie v Západních zemích líčí, jak v osmadvacátém století největší drak toho věku přiletěl ze severu na trpasličí království v Ereboru, Osamělé hoře. Tento ohnivý drak nazývaný Šmak Zlatý byl obrovský, měl netopýří křídla a strašlivě hubil trpaslíky a lidi. Stravujícím dračím ohněm zničil lidské město Dol a pobořil bránu i zeď trpasličího království v Osamělé hoře. Trpaslíci uprchli nebo zahynuli a Šmak se zmocnil tamního bohatství: zlata, drahokamů, mitrilu a stříbra, elfských klenotů a perel, umně broušených krystalů safíru, smaragdu a diamantu.

Dvě století vládl Šmak Ereboru nerušeně. V roce 2941 však přišla k hoře skupina odvážlivců: dvanáct trpaslíků vedených právoplatným králem Ereboru Thorinem Pavézou a najatý hobit Bilbo Pytlík. Přikradli se k drakovi a užasli, protože Šmak byl mnohem větší, než si představovali, a zlatorudě žhnul ještěří zlobou. Jako celé jeho plemeno byl obrněn železnými šupinami, ale opatrně si chránil před útokem i měkké břicho: jak se rozvaloval po svém pokladu, nechal si do břicha zarůst diamanty a tvrdé drahokamy, a tak obrnil svou jedinou slabinu. Chytrý hobit Bilbo Pytlík však odhalil na širokých prsou netvora místo, jež nebylo chráněno kameny a kam se mohla zabodnou ostrá ocel.

Když odvážlivci Šmaka vydráždili, ten rozezleně vylétl a zaplavil zemi svým ohněm. Pomstychtivě se přihnal na Esgaroth na Dlouhém jezeře, protože jezerní lidé odvážlivcům pomohli. Žil tam však udatný a silný Seveřan Bard Lučištník, který znal tajemství drakovy slabiny, a vehnal černý šíp do jediného citlivého místa. Drak strašlivě zařičel a v plamenech se zřítil z oblohy. Tak zahynul Šmak Zlatý, nejsilnější drak Třetího věku.

Vyprávělo se, že draci dál po staletí obývali severní spoušť za Šedými horami, žádný příběh, který se lidem ze Středozemě dochoval, však již o těchto zlých, avšak velkolepých bytostech nevypráví.

Pavouci

tvorové staří jako svět sám

Mezi nejohavnější bytosti jaké kdy obývali Ardu, patřili Velcí pavouci. Byli tmaví a plní závisti, chtivosti a jedu zloby. Největší z obřích bytostí, jež na sebe vzali pavoučí podobu, byla Ungoliant, mocný a zlý duch, který vstoupil do světa, ještě než byly vytvořeny Stromy Valar. Dlouho žila o samotě v pustině Avatharu mezi horami Pelóri a matným studeným jižním mořem. Byla strašná a podlá a vládla tkanivem tmy nazývaným Nesvětlo Ungoliant, jímž nepronikl ani zrak Manwëho.

Velká pavoučice Ungoliant byla to nejhanebnější stvoření, protože přišla z Melkorem do Valinoru a zničila Stromy Valar. A když pohltila světlo Stromů, chtěla se zmocnit i silmarilů, které třímal Melkor. Kdyby nepřispěchali jeho věrní služebníci balrogové a nesešvihali jí svými plamennými biči, byla by možná sežrala samotného Pána tmy.

Balrogové však přispěchali a vyhnali Ungoliant ze severu. Tak přišlo toto temné srdce do Beleriandu, na místo zvané Nan Dungortheb, "Údolí strašné smrti", kde žily jiné stvůry z jejího plemene. Tito pavouci sice nebyli tak velicí ani mocní, ale přesto byli nesmírně silní, protože Melkor je vypěstoval už dávno mezi zlými obludami, které vznikly před věky Stromů. Ungoliant se s nimi nyní pářila a málokterý elf nebo člověk se kdy odvážil do toho údolí.

Ungoliant však asi byla příliš velké zlo na to, aby ji svět mohl obsáhnout. Časem odputovala z Beleriandu do jižních zemí, vrhajíc se na vše, co mohla zhltnout, protože její žravost byla strašlivá, říká se, že ve svém zuřivém hladu nakonec v jižních pustinách sežrala sama sebe. Po všechny roky Prvního slunečního věku žilo v Nan Dungorthebu mnoho jejích dcer, ale když byla ta země rozbita ve Válce hněvu, jen málo se jich prý zachránilo před valící se vodou.

Mezi těmi několika však byla jedna velká dcera jménem Odula, a ta s některými menšími pavouky překročila Modré hory a našla úkryt v Horách stínu, jež byly hradbou mordorské říše. V horských průsmycích tohoto zlého místa pavouci opět zesílili a ve Třetím slunečním věku přišli do Velkého zeleného hvozdu. Tropili v něm zlo svými zákeřnými sítěmi a Zelený hvozd ztemněl, takže byl přezván na Temný hvozd. Přestože pavouci z Temného hvozdu byli ve srovnání se svými předky malí, byla jich spousta a chytře dovedli lapat do léčky. Mluvili jak Černou řečí, tak obecným jazykem lidí, ale po skřetím způsobu, se spoustou zlých slov a znetvořující vzteklostí.

Po Prvním slunečním věku se majestátu Ungoliant blížila jen Odula; obývala místo nazývané Cirith Ungol, "Pavoučí průsmyk", v Horách stínu. V tomto průsmyku prožila dva věky, a přestože do její říše přišlo mnoho Dúnadanů a elfských bojovníků, žádný před ní neobstál; všechny sežrala. Jako její veliká matka předla černé sítě a vyvrhovala z břicha tmu. Byla vyzbrojena jedem ve svém velkém sosáku a rozích a na všech kloubnatých křivých nohách měla dlouhé železné drápy. Její nafouklé tělo bylo černé a tlustokožné. Neměla jiné zranitelné místo než veliký okrouhlý chuchvalec očí. Byla celá černá a skvrnitá, s ocelovými štětinami a břichem zespodu prosvětleným pruhy zeleného slizu a světélkujícím jejími otrávenými jedy. Přestože byla veliká a silná, nedožila se konce Třetího věku. Smrt jí potkala z nečekané ruky hobita Samvěda Křepelky, nejmenšího ze všech vyzyvatelů. Hobit totiž Odule vypíchl jedno oko a Odula se sama nabodla na jeho elfskou čepel. Před koncem Třetího věku zmizela ze světa i většina Velkých pavouků, protože po smrtelném zranění Oduly byl zničen Mordor i Dol Guldur a pavouci z Hor stínu i pavouci prolézající ponurý Temný hvozd zahynuli.

Kraken

Podle nejstarších pověstí vypěstoval Melkor, největší zlá moc, v době Temna, než Varda rozjasnila hvězdy, ve svém království Utumnu ve Středozemi mnohé strašné stvůry, pro které nejsou jména. V následujících dobách byly tyto stvůry pro ty, kdo pokojně žili ve světě, metlou na souši i v temných vodách.

Některé z těchto Melkorových bytostí přežily bouře hluboko pod propastnými moři v prastarém nerušeném spánku beze snů až do Třetího věku. Červená kniha Západní marky vypráví, že když byl v trpasličím království Morii vypuštěn ohnivý balrog, z temných vod pod velkými horami vyšla i jiná bytost. Byl to veliký kraken s mnoha chapadly, obalený světélkujícím slizem. Nazelenale zářil a z bachratého těla se linul inkoustový puch. Ležel v černé vodě pod horami jako klubko hadů. Časem pronikl do čisté vody říčky Sirannonu, jež vytékala ze Západní brány Morie. Tam zbudoval v řečišti velkou hráz a vytvořil si černou ohavnou a stojatou tůň. Kraken byl strážcem Západní brány a nikdo neprošel bez napadení. Proto byl v Knize Mazarbul nazván Pozorovatel ve vodě.

Netopýři

Jedním z mnoha tvorů, které z ptáků a zvířat ve tmě vypěstoval Temný nepřítel Melkor, byl netopýr sající krev. Žádný příběh nevypráví, zda byli vytvořeni z ptáka, nebo ze zvířete, ale vždy byli známi jako služebníci zla. Chutě a zvyky netopýra se dobře hodily pro zlé záměry, a příběhy líčí, že i nejmocnější Melkorovi služebníci na sebe v nouzi brali netopýří podobu. Takovou podobu měla upírka Thuringwethil, "žena tajemného stínu", a když Sauron prchal po pádu Tol-in-Gaurhothu, také se proměnil ve velikého křídlatého netopýra. Červená kniha Západní marky rovněž vypráví, jak v Bitvě pěti armád ve Třetím slunečním věku nastoupily černé bouřkové mraky netopýrů s legiemi skřetů a vlků do boje proti lidem, elfům a trpaslíkům.

Upíři

Žádný příběh nevypráví, z čeho Melkor vypěstoval krvežíznivé středozemské netopýry. Vypráví se však, jak v Prvním slunečním věku přišli upíří duchové v této okřídlené podobě - zvětšené a opatřené ocelovými drápy - do služeb nepřítele Melkora.

V době výpravy za silmarilem byla mocnou upírkou Thuringwethil, "Žena tajného stínu", která sloužila jako hlavní poselkyně mezi Angbandem a Tol-in-Gaurhothem, kde vládl Sauron vlkodlačím legiím. Když Tol-in-Gaurhoth padl, Sauron sám na sebe vzal upíří podobu a prchl. Jakmile byla zlomena Sauronova černokněžná moc, zlomila se i mnohá kouzla. Plášť, který umožňoval Thuringwethil brát na sebe upíří podobu, z ní spadl, a strašný upíří duch uprchl.

Vlci

skřetí spojenci

Než vysvitlo Slunce, v jamách Utumna ve Středozemi bylo vypěstováno mnoho zlých zvířat, která chodila po světě se zlými skřety. Nejvíce se se skřety družili vlci, kteří poprvé přišli do západních zemí za hvězdných věků. Někteří urostlí sloužili Melkorovým sluhům místo koní a budili velkou hrůzu.

Přestože ve Třetím slunečním věku byli vlci menší než v dřívějších dobách, zůstali obávaní. "Kronika západních zemí" mluví o plemeni Bílých vlků, kteří přišli za Kruté zimy roku 2911 ze Severní spouště a zalili sněhy Eriadoru lidskou krví. Červená kniha Západní marky hodně vypráví o vrrcích, vlčí odrůdě, která se v Rhovanionu spřáhla se skřety. V slavné Bitvě pěti armád byla největší silou skřetů jejich jízda sedící na velkých vrrcích.

Největší vlčí pověst vypráví o Carcharothovi, Rudé tlamě, kterého v Prvním slunečním věku odchoval Morgoth na syrovém mase a dal mu velkou moc. Proto Carcharoth, jemuž se říkalo též Anfauglir, "Žíznivé čelisti", vyrostl v obra a jeho síla se zdála nevyrovnatelná. Oči měl jako červené uhly a zuby jako otrávená kopí skřetích vojsk. Byl strážcem brány Angbandu a nikdo nemohl projít kolem pouhou tělesnou silou.

Stěny Angbandu byly srázné a strašné, po obou stranách silnice se táhly hadí propasti a před branou ležel neusínající Carcharoth.

Při výpravě za silmarilem uhryzl Carcharoth Berenovi ruku a spolkl silmaril, který ho popálil prudkým ohněm. Ve svých mukách zabíjel Carcharoth elfy i lidi, zatímco jeho prokleté maso bylo spalováno ohněm, jeho síla se však jen zvětšovala. Carcharothova zloba totiž byla jako sebeničící neuhasitelný plamen. Nakonec však potkal toho, s nímž mu bylo dávno souzeno bojovat: Huana, Vlkodava Valar. A přestože Huana pohryzal otrávenými zuby a zajistil tím, že i ten zakrátko zajde, byl Vlkodavem zabit nedaleko sladkých vod Esgalduiny.

Vrrci

Ve Třetím slunečním věku žila v Rhovanionu zlá odrůda vlků, která se spřáhla s horskými skřety. Těmto vlkům se říkalo vrrci, a když se vydávali do boje, často na nich jezdili skřeti, takzvaní Jezdci na vlcích, jako na koni. V bitvách Války o Prsten byli vrrci zdecimováni spolu s většinou skřetích tlup a dochované historie Středozemě od té doby o těchto dravých šelmách nemluví.

Vlkodlaci

V Prvním slunečním věku přišlo do Beleriandu plemeno zmučených duchů, kteří byli Melkorovými otroky. Neví se, zda to byli Maiar, kteří kdysi sloužili Melkorovi v Utumnu a Valar je zbavili pozemské podoby, nebo zda to byly zlé bytosti jiného druhu. Jisté je, že tito zlí duchové vstoupili do vlčí podoby kouzly. Bylo to strašné plemeno a oči jim žhnuly strašnou zlobou. Mluvili jak Černou řečí, tak krásným jazykem elfů.

V dlouhých Beleriandských válkách nejvíc vlkodlaků přišlo se Sauronem k noldorské věži na řece Sirionu a ta před nimi padla. Věž byla přejmenována na Tol-in-Gaurhoth, "Ostrov vlkodlaků", a Sauron se chopil vlády. Pod věží byly hluboké kobky a po cimbuří obcházeli vlkodlaci.

Při výpravě za silmarilem přišel k Tol-in-Gaurhothu Huan, Vlkodav Valar, a mnoho vlkodlaků pobil. Nakonec se mu postavil Draugluin, praotec a pán plemene vlkodlaků. Došlo k velké bitvě, ale Draugluin nakonec utekl do věže, k trůnu svého velitele Saurona. Pronesl před Sauronem jméno Huana, jehož příchod byl předpověděn, a pošel. Sauron se proměnil ve vlkodlaka sám. Velikostí i silou byl větší než Draugluin, ale Huan i tak uhájil most a uchopil Saurona za hrdlo, takže se nemohl vyprostit kouzly ani silou. Proto vydal věž Berenovi a Lúthien, jež Huan doprovázel. Z ostrova spadlo zlé kouzlo a z vlkodlaků strašná vlčí podoba. Sauron uletěl v podobě velkého upíra a moc, která ovládala jeho říši, byla v Beleriandu navždy zlomena.

Mohyloví Duchové

Východně od řeky Brandyvíny za Starým hvozdem byly Mohylové vrchy, nejstarší lidské pohřebiště ve Středozemi. Nebyly tam ani stromy ani voda, jen tráva obrůstala oblé kopce korunované monolity a velkými kruhy vybělených kamenů. Byly to pohřební mohyly z Prvního slunečního věku zbudované pro lidské krále. Mnoho věků byly Mohylové vrchy posvátné a ctěné, až se z černokněžného království Angmaru rozlétlo po Středozemi mnoho strašných a trýzněných duchů, kteří se zoufale chtěli skrýt před hladovým slunečním světlem. Démoni, jejichž těla byla zničena, hledají jiná těla, v nichž by se mohli usídlit jejich zlí duchové. Tak se z Mohylových vrchů stalo strašidelné a obávané místo. Z démonů se stali mohyloví duchové, Nemrtví, kteří oživovali kosti a drahokamy posázená brnění dávných lidských králů, kteří tento kraj obývali v Prvním slunečním věku.

Mohyloví duchové vládli temnotou, jež pronikala do očí, srdce i mysli a lámala vůli. Měnili podoby a mohli přecházet z jedné do druhé a nabýt vzhledu čehokoli živého. Na neopatrné pocestné přicházel mohylový duch nejčastěji v podobě temného přízraku se svítícíma studenýma očima. Hlas měl zároveň hrozný a hypnotický, jeho kostlivá ruka studila jako led a svírala jako železná past. Pod zakletím Nemrtvého ztrácela oběť vůli. Tímto způsobem zavlékal mohylový duch živé do hrobek na kopcích. Když ukládal oběť na kamenný oltář a poutal ji zlatými řetězy, ozýval se v mohyle ponurý sbor trýzněných duší. Duch oběť zahalil sinavým plátnem a drahými šperky dávno zemřelých a pak ji usmrtil obětním mečem.

Ve tmě to byli mocní duchové; chránilo před nimi jen silné zaklínadlo. Zničeni mohli být jen světlem a světla se báli a nenáviděli je ze všeho nejvíce. Mohyloví duchové byly ztracené a zmučené přízraky a jejich poslední možnost zůstat na zemi závisela na bezpečí temné hrobky. Jakmile byla kamenná komora prolomena a proniklo do ní světlo, mohyloví duchové se na slunci rozplynuli jako mlha a navždy zanikli.

Krebainy Z Vrchoviny

Příběhy vyprávějí o velkých černých vranách, které žily ve Třetím slunečním věku ve Vrchovině a v lese Fangornu. V šedé elfštině se tito ptáci nazývali krebainy a byli zvědy a služebníky zlých mocností. Za Války o Prsten hledaly široko daleko po Středozemi Toho, kdo nesl Vládnoucí prsten.

Mordorské Mouchy

V Černé říši Mordoru prý žili jen skřeti, zlobři a lidé zotročení Temným pánem Sauronem. Jedinými zvířaty v Mordoru byly zlé roje krvežíznivých much. Byly šedé, hnědé a černé, hlučné, ohavné a hladové a všechny měly na hřbetě podobu červeného oka, jakou nosili i tamní skřeti. Tak se moc Temného pána rozšířila i na nejmenší zlo v jeho zemi.


Jeden pro Temného pána, jenž dlí na trůně...

Odkazy

Historické
Fantasy
Ostatní
Osobní
Kampaně

Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže...