Večernicí Svého Lidu

Roky nepočítala. Míjely ji jako minuty míjí smrtelníky, ačkoli jim po kouskách také životy užírají. Čas pro ni nebyl, neexistoval, neznala ho. Nevěděla, jak dlouho žije na tomto světě, kam všechno zbrkle přichází a zakrátko odchází. Připadala si jako skála, léty omšelá, znalá, neoblomná. A nedokázala se radovat ze světských statků. Nemohla obdivovat krásu zlatých květů elanoru, když se zimou odcházela, nemohla se kochat jasem mallornových listů, když se jí na podzim snášely seschlé k nohám. Zřídkakdy nahlížela do křišťálových tůní v Lórienu, ale vždy v lesklém zrcadle spatřila stejnou tvář-tvář dívky i stařeny, s šedýma očima, jiskřivýma, moudrýma,?jako hluboké studnice odrážely blaženost i zoufalství věků, které prožila na zemi.

A roky se vlekly dál. Postupem času ztrácela i tu sílu, která jí dovolovala pozorovat svůj obraz ve vodní hladině, jako by ji lekal pohled na záplavu temných dlouhých vlasů, s nimiž se nepodobala svému zlatovlasému lidu. A tak, s hlavou zdvihnutou k nebesům, pozorovala skrze košaté stromy šedobílé mraky, táhnoucí se přes Středozem-osaměle, bezútěšně a znaveně. Častokrát usínala ve voňavé trávě za líbezného zpěvu ptáků, předtím, než jí na víčka klesly tíživé sny o ničem, vzpomínala, jak ji kdysi nazývali. Arwen Undómiel, Večernice svého národa. Ach, jak je dávno, co očím elfského lidu tato přenádherná hvězda pohasla, ztracena a utopena v záři, o které zpívají jiné písně. Oči elfů upnuly se na Západ a touha po světle Dvou stromů dokázala zahnat temné stíny, hromadící se na Východě. Znovu po letech zazněly Lórienským lesem staré hymny a hlasy stříbrných harf, volající Sličný lid k Moři, k šedým korábům a k zeleným břehům Eldamaru. Staré křivdy dávno byly zapomenuty a láska k těmto místům nalezena. Jak snadné se teď zdálo přeplout přes Moře a zanechat tu ztemnělou, krvácející Středozem napospas svému krutému osudu.

Roky se začaly vléct pomaleji, plíživěji, se strachem, že je někdo zastaví na zkázné pouti. Stín mallornů přestal poskytovat bezpečí a lesní lid si počal brousit šípy. Temnota spojená z bezčasou tíhou prosycovala vzduch jak nasládlý kouř a ve svém opojném snění užírala duši Lórienu.

Viděla je odcházet. Někteří plakali, ale většina z nich měla v očích zvláštní jas, jenž tak nepřítomně hleděl před sebe-na cestu, na hřívu koně, k Přístavům Toužila zacpat si navždy uši, aby už nikdy více neslyšela "Namárië!", zavřít oči před obrazem tekoucích slz na spanilých tvářích svých příbuzných, chtěla - chtěla odejít, přestože nevěděla kam. A přeci jednoho dne odešla, sama a bez objetí na rozloučenou. Kůň ji nesl úprkem a ona jen zírala slepě dolů, aby neviděla před sebe, do své vlastní budoucnosti - do neznáma, jehož se bála. Bláhovou domněnku, že zapomene na svět zaobíráním se uvadlou travou a lučními květy, které jak kosou podťaté padaly pod koňskými kopyty, vystřídala z ničeho nic naděje. Přicházela z nejzazšího koutku srdce, nejprve jako ten nejslabší paprsek slunečního svitu, avšak sílila více a více, to jak se blížila k domu svého otce. Vydechla naplno, až když spatřila známou otcovu tvář-znalou a moudrou tvář Elronda Půlelfa, žijícího v nesmrtelné Imladris. Náhle jako malé dítě toužila utopit se v jeho klidných jiskrných očích a spočinout v bezpečné náruči. Snad nepocítila v jeho mysli neklid, či spíš si jej jen nepřipouštěla. Nepřipouštěla sama sobě, že i k Roklince, místu nejsvětlejšímu, se kradmo blíží černý stín.

A ptáci v zahradách zpívali stejně jako před tisíciletími, i voda v řece zurčela stejně klidně a stejně divoce, tváře elfů dosud nekalil strach. Arwen, elfka se sličnou dívčí podobou a moudrostí starců, nevěděla, zda utíká před hrozbou zvenčí či před strachem ze svého budoucna. Bála se ne bolesti a tíhy, ale dlouhých let, které je jí souzeno přetrpět s životem Eldar tady, pokud nebude následovat svůj lid a neodpluje s otcem na Západ. Byla to ovšem jediná možnost, zároveň ta nejděsivější pro Večernici, Hvězdu elfů, která však záhy pohasínala.

"Tinúviel, Tinúviel!" Zaslechla to známé jméno, volané hlasem neznámým, libozvučným, přicházejícím z kvetoucí zahrady. Neohlédla se. Nikdy se neohlížela za nikým, kdo ji volá jménem, jež ji nepatří. A hle, tu stál před ní. Sličný mladík lidského rodu, neznala ho, nevěděla, že žije zde v Imladris, pod střechou jejího laskavého otce. A právě on na ni volal jménem elfí dívky, jejíž osud si v nejtajnějších tužbách přála mít. Bylo to její první setkání se Sudbou lidí. Jakmile ji poznala a ochutnala, nemohla zapomenout, stejně jako nemohla zapomenout na lásku, kterou zanechal onen hraničář v jejím srdci.

Když se vracela do Lórienu, byl pustý, holý den bez listí a bez zpěvu lesního lidu. V hladinách tůní nevídala již Arwen svou tvář, nýbrž tvář Lúthieninu. Odvrátila svůj zrak od zemí Západních, o to více ji však naplňovaly obavami hrozby z Východu, který den ode dne více temnil. A jednou zjara, kdy se do líbezného háje vrátila radost, rozhodla Večernice o osudu jedné z elfích žen, o osudu svém.

"Přimknu se k tobě, Dúnadane, a odvrátím se od Soumraku. A přece tam leží země mého lidu a domov všech mých blízkých." Běh let se najednou zrychlil, stejně jako se zrychloval puls v jejích žilách, ve kterých se spolu s vznešenou krví míchal i zlověstný chlad z budoucna. Zvolila smrtelný život, Sudbu lidí, kterou neznala. Nebála se však svého konce, ani konce věku, ve kterém žila, neboť již nebylo vyhnutí. Nebylo lodi, která by ji odvezla za Moře a ona sama svou volbu nezavrhla. Temnota světa, ve kterém se rozhodla zemřít, otevřela rány jejího zoufalství. Modlila se za záchranu Středozemě, přičemž cítila, že ji život Eldar nenávratně opouští. Častokrát nacházel ji Elrond zamyšlenou, sedící ve svém pokoji, s knihou spadlou na zemi, jak ji upustily prokřehlé ruce. Přestávala být elfkou a světlo Večernice pohasínalo nejen pro jinam hledící lid. Sedávala do noci nad plamenem svíce, ačkoli její plamen života pomalu skomíral, zírajíc na úlomky Narsilu. Poprvé po letech se její mysl odklonila z budoucnosti do minulost, když tak pozorovala nástěnnou malbu Sauronova pádu. Ne, Isildurova linie ještě nevymřela a je načase ukázat pravdu světu. Tu před jejíma očima zazářil Andúril, Plamen západu, znovu nalezen a znovu skut. Cítila znovu tu sílu, tu neskutečnou sílu skrze sebe, skrze něj najednou pochopila úděl Středozemě.

Ne vždy se zlato jasně třpytí, ne všechny zmizelé odnesl čas,
hluboké kořeny nespálil mráz.
Z temnoty vytryskne světla jas a dávná sláva povstane k boji,
zlomená čepel se opět spojí, vyhnanec králem stane se zas.

Když přijížděla do Gondoru, jako by se tam už vracela. Znovu mohla dýchat, lokat svěží vzduch prosycený ne dýmem a nenávistí, ale láskyplnými slunečními paprsky.

Panovali spravedlivě, krásná Večernice a moudrý král, jež dal lidem naději, která neuhasne. A když přišel konec, nelitovala. Milovala a byla milována, dávala a bylo jí dáváno. Stejně tak jako se nevzpomíná na zlé dny, nevzpomínala již znovu na minulost. Poslední pohled, poslední polibek, poslední pozdrav - stejně vřelé a líbezné jako tenkrát před léty, přesto nevzpomínala. Zhaslo světlo v šedých očích a krok života se zpomalil. Nestavěli jí náhrobek, pouze mallorny zpívaly jí poslední rekviem na cestu v navždy opuštěném zlatém lese. Jakže jí to kdysi říkávali? Arwen Undómiel, Večernice svého národa. Elfka, jež se stala člověkem a jako člověk skonala.

Nebyla to Sudba, byl to dar.

written by Annabel