Tři prsteny pro krále elfů pod nebem...

Rasy Středozemě


Stejně jako je tomu u dřívějších obyvatel našeho světa, i Tolkienovy Svobodné národy prožívaly s tím, jak plynul čas, rozmach i úpadek. Jejich vývoj se dělí na tři části: První věk za Dlouhého míru, Druhý věk v Númenoru a Třetí věk krátce před Válkou o Prsten.


tento text byl převzat z knihy Silmarillion. Všechna autorská práva náleží společnosti The Tolkien's Estate.

První Věk

Když se Noldor náhle vrátili z Valinoru, nalezli většinu Beleriandu již osídlenou národem mnohem početnějším než oni: Sindar a Zelenými elfy z Ossiriandu. Usadili se proto v neschůdných vysočinách severně od Beleriandu a oblehli Morgotha. Několik oblastí bylo prázdných: Lammoth, Ard-galen a Lothlann, po odchodu Turgonova lidu do Gondolinu i Nevrast, nepřístupné výšiny jako střední Dorthonion, Dimbar, Údolí strašné smrti, kde sídlila Ungoliant, mokřady a zarostlý les Taur-im-Duinath. Během Dlouhého míru se prvně objevili Smrtelní lidé a připojili se k elfům. Mnozí zůstali východně od Doriathu v Estoladu. Ti, kdo odtamtud odešli, se usadili v severovýchodním Dorthonionu, lese Brethilu a jižně i severně od Ered Wethrin. V západních zemích žily ještě dva další svobodné národy: trpaslíci a enti. Trpaslíci dolovali na východní straně Modrých hor a měli své velké sluje v Belegostu a Nogrodu. Přestože přišli do Beleriandu za prací, jejich přítomnost byla jen přechodná. Enti zjevně chodili po lesích, protože o mnoha zemích se mluví ve Stromovousově písni, a také pobili trpaslíky, kteří zabili krále Thingola.

Východně od Modrých hor se po rozlehlých lesích toulali Temní elfové a enti, zatímco lidé postupovali do otevřenějších území. Jak se předkové Edain stěhovali na západ, někteří se cestou usazovali: východně od Temného hvozdu, v údolí Anduiny a v Eriadoru. Stali se předky Rhovanionských, lesních lidí, Meddědovců, lidí z Dolu a lidí, s nimiž se setkal Aldarion ve Druhém věku. Lidé jiného původu osídlili údolí Bílých hor a stěhovali se na sever do Vrchoviny a dokonce až do Hůrky. V některých z týchž oblastí žili i Drúadani, předkové Divokých lidí z Drúadanu. Hrstka z nich se prý dokonce přestěhovala do Brethilu. Jiní lidé žili daleko na východě a na jihu v Rhunu a Haradu. Lidé dokonce pronikli i do ledových končin v okolí Železných hor. Byli to Forodwaith, "severní lidé". Jejich potomci Lossothové zůstali v tomto kraji chladu i po zaplavení západních zemí.

Druhý Věk

Na Númenoru se přesídlení Edain rozšířili po celé své nové zemi a jejich počet do konce věku mnohonásobně vzrostl. Nejhustší osídlení měl Arandor, "Králova země", k němuž patřila města Armenelos a Rómenna. V raných dobách byl veliký i přístav Andúnië, avšak s tím, jak se Edain odcizovali elfům, byl postupně opuštěn.

Na západním břehu byly i jiné přístavy a na jihu rybářské vesnice, avšak největší část ostrova byla využívána zemědělsky značnou populací rolníků, pastevců a lesáků. Zcela neobydlená byla jen Meneltarma, nehostinné severní kopce a bažiny na jihu.

Třetí Věk

Na konci Třetího věku bylo obyvatelstvo Středozemě značně rozptýleno. Elfové stále odplouvali na Západ, dokud nezůstali jen ti, kteří sídlili v severovýchodním Temném hvozdu, Lórienu, Roklince a u Šedých přístavů. Trpaslíci byli vyhnáni ze svých domovů v Mlžných i Šedých horách a vyskytovali se hlavně v Modrých horách, Železných horách a v Osamělé hoře. Říše Arnor byla prakticky vylidněná válkou a morem. V celých rozlohách Eriadoru bylo patrné osídlení pouze v Kraji a v Hůrce; prostor za nimi se nazýval Pustiny. Na nejzazším severu žili Lossothové a západně od Železného pasu sídlili lidé ještě na Vrchovině a podél pobřeží.

Gondoru se vedlo lépe. Mnoho tamních lidí žilo ve městech a v zemích jižně od Bílých hor, na pobřežích a dokonce i v horských údolích. Severně od hor se usadili Rohirové. Nejpočetněji osídlili oblast kolem Edorasu a v Západních úvalech. Vysočina se využívala hlavně k pastevectví.

V horních údolích Anduiny a okolo Osamělé hory lidí pomalu přibývalo a zřejmě stále sídlili východně od Temného hvozdu. Za jezerem Rhun a jižně od Mordoru v Chandu, Haradu a zejména v Umbaru žili Východňané a Jižané, spojenci Sauronovi.

Po Bitvě pěti armád bylo skřetů "málo a byli...vyděšení", avšak o pouhých sedmasedmdesát let později se opět množili. Saruman si vybudoval vojsko, Dol Guldur byl stále zabrán nepřáteli a severozápadní Mordor se naplnil hemžením obrovských zástupů.

Počátek

Na počátku učinil Eru, Jediný, který se v elfském jazyce jmenoval Ilúvatar, ze své myšlenky Ainur a ti před ním provozovali velkou Hudbu. V této Hudbě započal Svět, protože Ilúvatar zviditelnil píseň Ainur a oni ji spatřili jako světlo ve tmě. A mnozí z nich se zamilovali do krásy Světa a do jeho historie, kterou viděli začínat a rozvíjet se jako ve vidění. Proto dal Ilúvatar jejich vidění Bytí, umístil je do Prázdna a vyslal Tajný oheň, aby hořel v srdci Světa, a ten byl nazván Eä.

Pak ti Ainur, kteří po tom toužili, vstali a na počátku Času vešli do Světa, a jejich úkolem bylo jej uskutečnit, svou prací naplnit vidění, které spatřili. Dlouho se lopotili v končinách Eä, jež svou obrovitostí přesahují mysl elfů i lidí, až byla v ustanovený čas vytvořena Arda, Království Země. Pak na sebe vzali odění Země, sestoupili na ni a bydleli tam.

O Valar

(na Ardě Ainur, svatí)

Velkým mezi těmito duchy říkají elfové Valar, Mocnosti Ardy, a lidé je často nazývali bohy. Pánů Valar je sedm a Valier, valarských královen, je také sedm Takto se jmenovali v elfském jazyce, jímž se mluvilo ve Valinoru, přestože v jazyce elfů ve Středozemi se jmenují jinak, a mezi lidmi mají mnoho jmen. Jména Pánů v náležitém pořádku jsou Manwë, Ulmo, Oromë, Mandos, Lórien a Tulkas, a jména královen jsou Varda, Yavanna, Nienna, Estë, Vairë, Vána a Nessa. Melkor se již mezi Valar nepočítá a jeho jméno se na zemi nevyslovuje.

Manwë a Melkor byli v Ilúvatarově mysli bratři. Nejmocnější z Ainur, kteří přišli do Světa, byl na počátku Melkor, ale Manwë je Ilúvatarovi nejdražší a nejjasněji chápe jeho záměry. Byl určen, aby se v plnosti času stal prvním ze všech králů: pánem říše Ardy a vládcem všech, kdo na ní bydlí. Na Ardě jsou jeho potěšením vítr a oblaka a všechny vzdušné kraje od výšin do hlubin, od lemu Závoje Ardy po vánek v trávě. Má přízvisko Súlimo, Pán Dechu Ardy. Miluje všechny rychlé ptáky se silnými křídly a oni přilétají a odlétají na jeho rozkaz.

S Manwëm bydlí Varda, Paní hvězd, jež zná všechny končiny Eä. Její krása je příliš veliká na to, aby byla sdělena slovy lidí nebo elfů; v její tváři totiž stále žije Ilúvatarovo světlo. Světlo je její moc a její radost. Přišla z hlubin Eä na pomoc Manwëmu; znala totiž Melkora ještě před provozováním Hudby, odmítla ho, a on ji nenáviděl a bál se jí víc než všech ostatních, které učinil Ilúvatar. Manwë a Varda se málokdy rozcházejí a zůstávají ve Valinoru. Jejich síně jsou nad věčným sněhem na Oiolossë, nejvyšší věži Taniquetilu, nejvyšší ze všech hor na Zemi. Když tam Manwë vystoupí na svůj trůn a rozhlédne se, má-li po boku Vardu, vidí dál než všechny jiné oči, mlhou a tmou a přes nekonečné míle moří. A když je s ní Manwë, slyší Varda jasněji než všechny jiné uši zvuk hlasů, jež volají od západu na východ, z kopců a z údolí a z temných míst, jež Melkor udělal na Zemi. Ze všech Velkých, kteří bydlí v tomto světě, chovají elfové v největší úctě a lásce Vardu. Říkají jí Elbereth, vzývají její jméno ve stínech Středozemě a vyvyšují je v písni, když vycházejí hvězdy.

Ulmo je Pánem vod. Je sám. Nikde nebydlí dlouho, ale pohybuje se po libosti všemi hlubokými vodami okolo země a pod zemí. Mocí je druhý po Manwëm, a než byl postaven Valinor, žil s ním v nejužším přátelství, ale od té doby zřídka přicházel do rady Valar, ledaže se probíraly velké věci. Choval totiž v mysli celou Ardu a není mu třeba místa k odpočinku. Nerad také chodí po zemi a málokdy se obléká tělem po způsobu svých druhů. Kdykoli ho Eruovy děti viděly, naplnilo je to velikým děsem; příchod Krále moří byl totiž strašný jako přílivová vlna, jež rázuje k souši v tmavé přilbě s pěnovým chocholem a v brnění z mihotavého stříbra, mizícího v zelených stínech. Manwëho trubky jsou hlasité, ale Ulmův hlas je hluboký jako hlubiny oceánů, jež viděl jen on.

Přesto miluje Ulmo elfy i lidi a nikdy je neopustil, ani když na nich spočíval hněv Valar. Časem přichází neviděn k pobřežím Středozemě nebo proniká hluboko do nitra souše mořskými zálivy a tam hraje na své veliké rohy Ulumúri, jež jsou vyrobeny z bílých lastur; a ti, k nimž ta hudba dolehne, ji v srdci slyší už navždy a nikdy již je neopustí touha po moři. Ale Ulmo s obyvateli Středozemě ponejvíce mluví hlasy, které jsou slyšet jen jako hudba vody. Vždyť pod jeho vládou jsou všechna moře, jezera, řeky, prameny a studánky, takže elfové říkají, že Ulmův duch koluje ve všech žilách světa. Tak docházejí Ulmovi i do hlubin zprávy o všech potřebách a strastech Ard, které by jinak byly Manwëmu utajeny.

Aulë má o trochu menší moc než Ulmo. Panuje nade všemi látkami, z nichž se skládá Arda. Na počátku hodně spolupracoval s Manwëm a Ulmem, a jeho dílem je utváření všech zemí. Je kovář a mistr všech řemesel a těší ho zručná práce, i kdyby to byla maličkost, stejně jako někdejší mohutné budování. Jeho jsou drahokamy, které leží hluboko v zemi, a zlato, které je líbezné v ruce, stejně jako hradby hor a nádrže moří. Noldor se naučili nejvíc od něho a on byl vždy jejich přítelem. Melkor na něho žárlil, protože Aulë mu byl nejpodobnější myšlením a schopnostmi, a dlouho byl mezi nimi boj, v němž Melkor stále kazil nebo ničil Aulëho díla a Aulë se unavoval opravami Melkorových rozvratů a nepořádků. Oba také toužili vyrábět své vlastní věci, na něž nikdo jiný nepřipadl, a těšila je chvála jejich dovednosti. Aulë však zůstal Eruovi věrný a vše, co udělal, podřizoval jeho vůli; nezáviděl jiným jejich díla, ale hledal a dával rady, kdežto Melkor utrácel svého ducha v závisti a nenávisti, až nakonec nedovedl dělat nic než pokřivené obrazy myšlenek jiných, a ničil všechna jejich díla, jak jen mohl.

Aulëho manželkou je Yavanna, Dárkyně plodů. Miluje všechno, co roste na zemi, a pamatuje si všechny ty nespočetné podoby - od stromů podobných věžím v dávných lesích po mech na kamenech nebo skryté tvorečky v humusu. Těší se největší úctě mezi královnami Valar hned po Vardě. V ženské podobě je urostlá a chodí v zeleném, někdy však na sebe bere jinou podobu. Někteří ji viděli stát jako strom pod nebesy, korunovaný sluncem; ze všech jeho větví se lila na holou zem zlatá rosa a země se zelenala obilím; ale kořeny stromu byly v Ulmových vodách a v jeho listí mluvil Manwëho vítr. V eldarském jazyce má přízvisko Kamentári, Královna Země.

Fëanturi, páni duchů, jsou bratři a nejčastěji se jim říká Mandos a Lórien. Správně jsou to však jména jejich sídel a doopravdy se jmenují Námo a Irmo.

Starší z nich, Námo, bydlí v Mandosu, který je západně od Valinoru. Je strážcem Domů mrtvých a povolává duchy zabitých. Nic nezapomíná a ví všechno, co bude, kromě toho, co ještě patří do Ilúvatarovy svobody. Je Hlasatelem soudu Valar, ale své soudní výroky pronáší jen na Manwëho pokyn. Jeho manželkou je Tkadlena Vairë, která ze všeho, co bylo v Čase, tká příběhové sítě a obléká jimi síně Mandosu, jež se stále rozšiřují, jak plynou věky.

Mladší Irmo je pánem snů a vidění. Jeho zahrady v zemi Valar jsou v Lórienu a je to nejkrásnější ze všech míst na světě, osídlené mnoha duchy. Jeho chotí je mírná Estë, léčitelka ran a únavy. Roucho má šedé a jejím darem je odpočinek. Ve dne nevychází, ale spí na ostrově v jezeře Lórellin, stíněném stromy. Z Irmových a Estëiných fontán čerpají osvěžení všichni, kdo bydlí ve Valinoru; do Lórienu často přicházejí sami Valar a hledají tam odpočinek a úlevu od břemene Ardy.

Mocnější než Estë je Nienna, sestra Fëanturi; bydlí sama. Zná zármutek a truchlí pro každou ránu, kterou utrpěla Arda Melkorovým kazisvětstvím. Tak velký byl její žal, zatímco se Hudba rozvíjela, že se její píseň dávno před koncem změnila v žalozpěv a naříkání bylo vetkáno do nápěvů Světa dříve, než začal. Nepláče však nad sebou, a ti, kdo jí naslouchají, se učí soucitu a vytrvalosti v naději. Její síně jsou západně od Západu, na hranicích světa, a ona málokdy přichází do města Valimaru, kde vládne radost. Raději chodí do síní Mandosu, které jsou blízko jejích, a všichni, kteří v Mandosu čekají, k ní volají, protože přináší duchu sílu a obrací zármutek v moudrost. Okna jejího domu hledí ven z hradeb světa.

Největší v síle a činech mužné zdatnosti je Tulkas, který má přízvisko Astaldo, Udatný. Přišel na Ardu poslední, aby pomohl Valar v prvních bitvách s Melkorem. Libuje si v zápase a v měření sil; nejezdí na koni, protože je schopen předběhnout všechno, co má nohy, a je neúnavný. Vlasy a vousy má zlaté a tělo zardělé; jeho zbraní jsou ruce. Příliš nedbá o minulost ani o budoucnost a jako rádce není k ničemu, ale je vytrvalým přítelem. Jeho ženou je Oromëho sestra Nessa, a také je ohebná a lehkonohá. Miluje jeleny a ti za ní chodí, kdykoli se prochází divočinou, ale ona je dokáže předběhnout, rychlá jako šíp s větrem ve vlasech. Libuje si v tanci a tančí ve Valimaru na paloucích nevadnoucí zeleně.

Oromë je mocný pán. Má-li méně síly než Tulkas, je v hněvu strašnější, kdežto Tulkas se stále směje, při hře i ve válce, a v bitvách před zrodem elfů se smál i Melkorovi do obličeje. Oromë miloval širé kraje Středozemě, opouštěl je nerad a přišel do Valinoru poslední. Kdysi často přejížděl přes hory zpátky na východ a vracel se se svým průvodem do kopců a plání. Je lovcem netvorů a šelem, libuje si v koních a psech a miluje všechny stromy; proto mu říkají Aldaron, a Sindar zase Tauron, Pán lesů. Jeho kůň se jmenuje Nahar, na slunci je bílý a v noci stříbřitě září. Valaróma je jméno jeho velikého rohu, jehož zvuk je jako východ slunce v šarlatu nebo šíp blesku roztínající oblaka. Zvučel nade všemi rohy jeho průvodu v lesích, jež Yavanna vypěstovala ve Valinoru. Tam totiž Oromë cvičil svůj lid a svá zvířata k pronásledování Melkorových zlých stvůr. Oromëho manželkou je Vána, Věčně mladá; je mladší sestrou Yavanny. Všechny květiny pučí, když jde kolem, rozkvétají, když na ně pohlédne, a když přichází, zpívají všichni ptáci.

To jsou jména Valar a Valier a v krátkosti jsou tu vylíčeny jejich podoby tak, jak je viděli Eldar v Amanu. Ale třebaže byly podoby, v nichž se zjevovali Ilúvatarovým dětem, krásné a vznešené, byly jen závojem jejich krásy a moci. A jestliže je tu řečeno jen málo ze všeho, co kdysi věděli Eldar, je to jako nic ve srovnání s jejich skutečným bytím, jež se táhne zpět do končin a věků daleko přesahujících naše myšlení. Hlavní moc a vážnost mělo mezi nimi devět, ale jeden je odstraněn z jejich počtu a zůstává osm - Aratar, Vznešení Ardy: Manwë a Varda, Ulmo, Yavanna a Aulë, Mandos, Nienna a Oromë. Přestože Manwë je jejich král a je pro ně zástupcem Eruovým, v majestátu jsou si rovni, a nesrovnatelně předčí všechny jiné, ať z Valar nebo z Maiar nebo z jakéhokoli jiného řádu, který Ilúvatar poslal do Eä.

O Maiar

S Valar přišli jiní duchové, jejichž bytí také začalo dříve než Svět, téhož řádu jako Valar, ale nižšího stupně. To jsou Maiar, lid Valar, jejich služebníci a pomocníci. Elfové neznají jejich počet a málo jich má jména v kterémkoli jazyce Ilúvatarových dětí; v Amanu je to sice jinak, ale ve Středozemi se Maiar zřídka objevovali v podobě viditelné elfům a lidem.

Hlavním z Valinorských Maiar, jejichž jména se připomínají v historii Starých časů, jsou Ilmarë, služebnice Vardy, a Eönwë, Manwëho praporečník a hlasatel, jehož sílu ve zbrani nikdo v Ardě nepřekoná. Ale ze všech Maiar jsou Ilúvatarovým dětem nejlépe známi Ossë a Uinen.

Ossë je Ulmův vazal a je pánem moří, která omývají břehy Středozemě. Nechodí do hlubin, ale miluje pobřeží a ostrovy a raduje se z Manwëho větrů; libuje si totiž v bouřích a směje se uprostřed burácení vln. Jeho manželkou je Uinen, Paní moří, jejíž vlasy se rozprostírají ve všech vodách pod oblohou. Miluje všechny tvory, kteří žijí ve slaných vodách, a všechno býlí, které tam roste; k ní volají námořníci, protože umí uklidnit vlny, zkrotit Ossëho divokost. Númenorejci dlouho žili pod její ochranou a ctili ji stejně jako Valar.

Melkor Moře nenáviděl, protože si jej nemohl podmanit. Říká se, že se při budování Ardy pokusil zlákat Ossëho na svou stranu a slíbil mu celou Ulmovu říši a moc, bude-li mu sloužit. Proto kdysi nastalo v moři veliké vření, jež ničilo země. Ale Uinen na Aulëho prosbu Ossëho zkrotila a přivedla ho k Ulmovi; bylo mu odpuštěno a vrátil se ke své službě, jíž zůstává věrný. Většinou; záliba v násilí ho totiž nikdy zcela neopustila a někdy svévolně zuří bez příkazu svého pána Ulma. Proto ho ti, kdo bydlí u moře nebo se po něm plaví, sice milují, ale nedůvěřují mu.

Melian se jmenovala Maia, která sloužila jak Váně, tak Estë; předtím, než přišla do Středozemě, bydlela dlouho v Lórienu a pečovala o stromy, jež kvetou v Irmových zahradách. Kudy šla, zpívali kolem ní slavíci.

Nejmoudřejší z Maiar byl Olórin. I on bydlel v Lórienu, ale cesta ho často vedla do domu Niennina, a od ní se naučil soucitu a trpělivosti.

O Melian se mnoho vypráví v Quentě Silmarillion. O Olórinovi však ten příběh nemluví; třebaže miloval elfy, chodil mezi nimi neviděn nebo v podobě jednoho z nich a oni nevěděli, odkud pocházejí krásná vidění nebo moudré popudy, které jim vkládal do srdce. V pozdějších dnech byl přítelem všech Ilúvatarových dětí a soucítil s jejich žaly; a ti, kteří mu naslouchali, procitali ze zoufalství a odkládali temné představy.

O Nepřátelích

Poslední ze všech stojí jméno Melkora, Toho, který povstává v moci. Ale to jméno pozbyl, a Noldor, kteří nejvíc z elfů trpěli jeho záští, je nevyslovují a nazývají ho Morgoth, Temný nepřítel Světa. Dostal od Ilúvatara velkou moc a byl Manwëho sourozencem. Měl podíl na darech a poznání všech ostatních Valar, ale používal je ke zlým záměrům a vyplýtval svou sílu v násilí a tyranii. Prahl totiž po Ardě a po všem, co je na ní, toužil po Manwëho kralování a po nadvládě nad říšemi sobě rovných.

Z nádhery klesl přes opovážlivost k pohrdání vším kromě sebe sama, stal se duchem zmarňujícím a nelítostným. Pochopení proměnil v lstivost tím, že vše, co chtěl použít, převracel podle své vůle, až se stal nestoudným lhářem. Začal touhou po Světle, ale když je nemohl vlastnit jen on sám, sestoupil ohněm a zlobou do velikého požáru, dolů do Tmy. A tmu také nejvíce používal ve svých zlých dílech na Ardě a pro všechno živé z ní učinil postrach.

Přesto byla síla jeho povstání tak veliká, že v zapomenutých věcích zápasil s Manwëm a se všemi Valar a dlouhé roky panoval na Ardě nad většinou pevnin.

Nebyl však sám. Mnozí z Maiar byli totiž ve dnech jeho velikosti přilákáni jeho nádherou a zůstali mu věrní i v zatmění; jiné pak strhl do svých služeb lhaním a zrádnými dary. Strašliví mezi těmito duchy byli Valaraukar, ohnivé metly, kteří se ve Středozemi nazývali balrogové, démoni děsu.

Mezi jeho služebníky, kteří mají jména, byl největším duch, jehož Eldar nazývali Sauron nebo Gorthaur Krutý. Na počátku patřil k Aulëho Maiar a zůstal mocný v poznání onoho lidu. Ve všech činech Melkora Morgotha na Ardě, v jeho obrovských dílech i v jeho vychytralých klamech, měl Sauron díl a byl jen o to méně zlý než jeho pán, že dlouho sloužil jinému a ne sobě. Ale v pozdějších letech povstal jako Morgothův stín a přízrak jeho zášti a ubíral se za ním touž zhoubnou stezkou do Prázdna.


Jeden pro Temného pána, jenž dlí na trůně...

Odkazy

Historické
Fantasy
Ostatní
Osobní
Kampaně

Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže...