Prsteny Moci
Kdysi býval Sauron, Maia, jehož beleriandští Sindar nazvali Gorthaur. Na počátku Ardy jej Melkor strhl na svou stranu a on se stal největším a nejspolehlivějším služebníkem Nepřítele - a také nejnebezpečnějším, protože na sebe mohl brát mnoho podob a dlouho mohl vypadat ušlechtile a krásně, když si to přál, takže neoklamal jen ty nejostražitější.
Když bylo Thangorodrim rozbořeno a Morgoth svržen. Sauron na sebe opět vzal světlou podobu, poklonil se Manwëho heroldovi Eönwëmu a zřekl se všech svých zlých skutků. Někteří tvrdí, že to zprvu nepředstíral, ale že opravdu litoval, i kdyby jen ze strachu, zdrcen Morgothovým pádem a velikým hněvem Pánů Západu. V Eönwëho moci však nebylo odpouštět osobám vlastního řádu. Přikázal Sauronovi, aby se vrátil do Amanu a tam přijal Manwëho rozsudek. Tu se Sauron zastyděl, nechtělo se mu pokorně se vrátit a možná obdržet od Valar rozsudek dlouhé služby na důkaz své upřímnosti; za Morgotha měl totiž velkou moc. Proto když Eönwë odešel, skryl se ve Středozemi a propadl opět zlu, neboť pouta, která na něho vložil Morgoth, byla velmi silná.
Ve Velké bitvě a při bouřlivém pádu Thangorodrim se země zuřivě rozbouřila a Beleriand byl rozbit a zpustošen; na severu a na západě kleslo mnoho zemí pod hladinu Velkého moře. Na východě, v Ossiriandu, byly rozbity valy Ered Luin a vznikla v nich směrem k jihu velká průrva, do níž se vevalilo moře a vytvořilo záliv. Do toho zálivu vtékala novým korytem řeka Lhun, proto dostal jméno Lhunský záliv. Té zemi kdysi Noldor říkali Lindon a toto jméno si zachovala; bydlelo tam dál mnoho Eldar, kteří otáleli a ještě nechtěli opustit Beleriand, kde dlouho bojovali a pracovali. Jejich králem byl Fingonův syn Gil-galad a s ním byl Elrond Půlelf, syn Eärendila Mořeplavce a bratr prvního númenorského krále Elrose.
Na březích Lhunského zálivu si elfové postavili přístavy a pojmenovali je Mithlond; měli tam mnoho lodi, protože to bylo dobré kotviště. Ze Šedých přístavů Eldar čas od času odplouvali a prchali ze tmy dnů Země; z milosti Valar totiž mohli Prvorození dál putovat přímou cestou a vracet se, když chtěli, ke svým příbuzným na Eressëji a ve Valinoru za okružními moři.
Jiní Eldar v tom věku překročili Ered Luin a prošli do vnitrozemí. Mnozí z nich byli Teleri z Doriathu a Ossiriandu, kteří přežili, a vytvořili říše mezi lesními elfy v lesích a horách daleko od moře, po němž však přesto v srdci tesknili. Jen v Eregionu, kterému lidé říkali Cesmínie, si zbudovali trvalou říši za Ered Luin elfové noldorského rodu. Eregion byl blízko velkého sídliště trpaslíků, které se jmenovalo Khazad-dum, ale elfové mu říkali Hadhodrond a potom Moria. Z elfského města Ost-in-Edhilu vedla silnice k západní bráně Khazad-dum, protože mezi trpaslíky a elfy vzniklo přátelství, jaké nikdy nikde jinde nebylo, a obohacovalo obojí lid. V Eregionu překonali řemeslníci Gwaith-i-Mírdainu, Klenotnického lidu, v obratnosti všechny, kdo kdy něco vyráběli, s výjimkou Fëanora; vskutku největší zručnost mezi nimi měl Celebrimbor, syn Curufinův, který se odcizil svému otci a zůstal v Nargothrondu, když byli Celegorm a Curufin vyhnáni, jak se vypráví v Quentě Silmarillion.
Jinde byl ve Středozemi mnoho let mír, ale země byly vesměs divoké a zpustlé, vyjma míst, kam přišel lid z Beleriandu. Žilo tam ovšem mnoho elfů, jako tam žili již nespočetné roky, a svobodně se toulali širými kraji daleko od Moře; byli to však Avari, pro něž byly činy vykonané v Beleriandu jen pověstí a Valinor pouze vzdáleným jménem. Na jihu a na vzdálenějším východě se množili lidé; většina se obracela ke zlu, protože Sauron se činil.
Když viděl Sauron zpustlost světa, řekl si, že Valar zase na Středozem zapomněli, jakmile porazili Morgotha, a jeho pýcha rychle rostla. S nenávistí hleděl na Eldar a bál se Númenorejců, kteří se občas vraceli na svých lodích k břehům Středozemě, ale dlouho se přetvařoval a skrýval temné záměry, které si utvářel v srdci.
Zjistil, že ze všech národů Země je nejsnazší svést lidi, ale dlouho se snažil přesvědčit elfy, aby mu sloužili, protože věděl, že Prvorození mají větší moc; chodil mezi ně široko daleko a stále se jevil krásný a moudrý. Jen do Lindonu nechodil, protože Gil-galad a Elrond o jeho krásném vzhledu pochybovali, a třebaže nevěděli, kým skutečně je, nevpustili ho do té země. Ale jinde ho elfové přijímali rádi a málokteří dbali na posly z Lindonu, kteří je vyzývali k opatrnosti; Sauron si totiž dal jméno Annatar, Pán darů, a zprvu měli z jeho přátelství velký prospěch.
Říkal jim: "Škoda slabosti velkých! Vždyť Gil-galad je mocný král a Mistr Elrond je moudrý ve všem poznání, a přece mi
nechtějí pomoci v mé práci. Že by snad nechtěli, aby byly jiné země stejně blažené jako jejich? Ale proč by měla zůstat
Středozem věčně zpustlá a temná, pokud by ji elfové mohli udělat stejně krásnou jako Eressëu, ba jako Valinor? A protože
jste se tam nevrátili, třebaže jste mohli, vidím, že milujete Středozem jako já. Není tedy naším úkolem společně pracovat
na jejím obohacení a pro pozdvižení všech elfských rodů, které tu bloudí nepoučené, k výšinám moci a poznání, jež mají ti
za Mořem?"
Sauronovy rady byly nejlépe přijímány v Eregionu, protože Noldor v té zemi toužili stále zvětšovat umělost a složitost svých děl. Neměli také v srdci pokoj, protože se odmítli vrátit na Západ a toužili zůstat ve Středozemi, kterou opravdu milovali, a přece mít blaženost těch, kteří odešli. Proto Sauronovi naslouchali a mnohé se od něho naučili, neboť jeho poznáni bylo velké. V těch dnech překonali ost-in-edhilští kováři všechno, co dokázali předtím; přemýšleli a vyrobili Prsteny moci. Ale jejich práci vedl Sauron a věděl o všem, co dělají, protože jeho touhou bylo elfy spoutat a přivést je pod svůj dohled.
Elfové vyrobili mnoho prstenů, ale Sauron si tajně vyrobil Jeden prsten, který by vládl všem ostatním, a jejich moc s nim byla svázána, aby mu zcela podléhala a trvala jen tak dlouho, dokud potrvá on. Do toho Jednoho prstenu přešlo mnoho Sauronovy sily a vůle, protože moc elfských prstenů byla velmi velká a to, co by jim vládlo, je muselo překonávat silou; Sauron jej vyrobil v Ohnivé hoře v Zemi stínu. A když měl Jeden prsten na ruce, vnímal všechno, co bylo vykonáno pomocí menších prstenů, a mohl vidět a ovládat samotné myšlenky těch, kteří je nosili.
Elfy ovšem nebylo tak snadné polapit. Jakmile si Sauron nasadil Jeden prsten na prst, uvědomili si to, poznali ho a pochopili, že chce být jejich pánem a pánem všeho, co vykonali. Pak v hněvu a strachu sňali své prsteny. Když Sauron zjistil, že je prozrazen a že se elfové nedali oklamat, rozezlil se, vytáhl proti nim otevřeně do války a žádal, aby mu byly všechny prsteny vydány, protože by je elfští kováři bez jeho rady a pomoci nedokázali vyrobit. Elfové však před ním prchli, tři ze svých prstenů zachránili, odnesli a ukryli.
Byly to Tři, které byly vyrobeny naposled a měly největší moc. Jmenovaly se Narja, Nenja a Vilja, Prsteny ohně, vody a
vzduchu se vsazeným rubínem, diamantem a safírem; po těchto elfských prstenech právě Sauron nejvíc bažil, protože ti, kdo
je přechovávali, mohli bránit rozkladu, jejž působí čas, a oddalovat únavu světem. Ale Sauron je nemohl vypátrat, neboť
byly dány do rukou Moudrých, kteří je ukryli a už je nikdy otevřeně nepoužili, dokud Sauron držel Vládnoucí prsten. Proto
zůstaly Tři nepošpiněné, jelikož je vyrobil Celebrimbor sám a Sauronova ruka se jich nikdy nedotkla.
Ale i ony byly podřízeny
Jednomu.
Od té doby válka mezi Sauronem a elfy nikdy nepřestala; Eregion byl zpustošen, Celebrimbor zabit a brány Morie se zavřely. V té době založil Elrond Půlelf pevnost a útočiště Imladris, kterému lidé říkali Roklinka. Stála dlouho. Sauron však dostal do rukou všechny ostatní Prsteny moci a rozdal je jiným plemenům Středozemě. Doufal, že si tak podmaní všechny, kdo toužili po tajné moci přesahující míru jejich plemene. Sedm prstenů dal trpaslíkům, ale lidem dal devět, protože lidé se i v této věci jako v jiných prokázali nejpohotovější plnit jeho vůli. A všechny prsteny, jež ovládal, zkazil, tím snáze, že měl podíl na jejich výrobě. Byly prokleté a nakonec zradily všechny, kteří je používali. Trpaslíci byli tvrdí a vskutku těžko zkrotitelní; neradi snášejí cizí nadvládu a myšlenky jejich srdce je těžké vybádat. Nedají se také změnit v stíny. Používali své prsteny jen k získáni bohatství, ale v srdci jim vzplála zloba a nepřekonatelná žádostivost po zlatě. Z toho zla později vzešel Sauronovi nemalý prospěch. Říká se, že základem každého ze Sedmi pokladů trpasličích králů byl zlatý prsten, ale všechny byly dávno vypleněny a sežrali je draci, a ze Sedmi prstenů některé strávil oheň a některé získal zpátky Sauron.
Lidi bylo snazší lapit do léčky. Ti, kteří používali Devět prstenů, se stali za svých dnů mocnými - dávnými králi, černokněžníky a válečníky. Získali slávu a velké bohatství, ale obrátilo se to k jejich zkáze. Měli, jak se zdálo, život bez konce, ale život se stal pro ně nesnesitelným. Když chtěli, mohli chodit neviditelní všem očím v tomto světě pod sluncem a mohli vidět věci ve světech neviditelných smrtelnému člověku, ale příliš často viděli jen mátohy a Sauronova mámení. Jeden po druhém dříve nebo později - podle své přirozené síly a podle toho, zda měli na počátku dobrou, nebo zlou vůli - upadali pod nadvládu Jednoho, který byl Sauronův. Stali se navždy neviditelnými pro všechny vyjma toho, kdo měl na ruce Vládnoucí prsten, a vstoupili do říše stínů. Byli to nazgulové, Prstenové přízraky, nejstrašnější služebníci Nepřítele; šla s nimi tma a křičeli hlasem smrti.
A Sauronova žádostivost a pýcha rostly, až neznal mezí a rozhodl se, že se učiní pánem všeho ve Středozemi, zničí elfy a pokud
možno přivodí pád Númenoru. Nesnášel svobodu ani soupeře a říkal si Pán Země. Ještě stále mohl nosit masku, takže dokázal
oklamat lidské oči, když si to přál, a zdát se jim moudrý a krásný. Ale panoval raději silou a strachem, pokud tak mohl
dosáhnout svého, a ti, kdo postřehli, jak se nad světem prostírá jeho stín, jej nazvali Temným pánem a Nepřítelem, a on
opět shromáždil pod svou vládu všechny zlé tvory z Morgothovy doby, kteří zůstali na zemi nebo pod zemí, velel skřetům a
ti se množili jako mouchy. Tak začaly Černé roky, jimž elfové říkají Dny útěku. V té době prchalo mnoho elfů ze Středozemě
do Lindonu a odtamtud přes moře do nenávratna, a mnoho jiných zahubil Sauron a jeho služebníci. Ale v Lindonu si dál udržoval
moc Gil-galad a Sauron se zatím neodvažoval překročit hory Ered Luin ani napadnout Přístavy, a Gil-galadovi pomáhali
Númenorejci. Jinde panoval Sauron a ti, kdo chtěli být svobodní, prchali do lesů a do hor pronásledováni strachem. Na
východě a
na jihu byli pod jeho nadvládou skoro všichni lidé, sílili v oněch dnech a stavěli mnoho měst a kamenných hradeb,
byli početní a divocí ve válce a ozbrojení železem. Pro ně byl Sauron i bohem a nesmíme se ho báli, protože obklopil své
sídlo ohněm.
A přece se nakonec Sauronův nápor na západní země zbrzdil. Jak totiž vypráví Akallabeth, postavila se mu moc Númenoru. Síla a nádhera Númenorejců na poledni jejich říše byla tak veliká, že jim Sauronovi služebníci neodolali, a tak v naději, že víc dosáhne chytrostí než silou, opustil Sauron na čas Středozem a odešel do Númenoru jako rukojmí krále Tar-Caliona. Tam pobýval, dokud svými úklady nezkazil srdce většiny toho lidu, nevehnal je do války s Valar a nezpůsobil tak jejich zkázu, po níž dlouho toužil. Ta zkáza však byla strašnější, než předpokládal, protože zapomněl, jakou moc mají Pánové Západu ve svém hněvu. Svět byl rozbit, země pohlcena, moře ji zalilo a sám Sauron padl do propasti. Ale jeho duch vstal a na temném větru prchl zpět do Středozemě, kde hledal domov. Tam zjistil, že za léta jeho nepřítomnosti vzrostla Gil-galadova moc, rozprostřela se přes širé kraje na severu a západě, překročila Mlžné hory i Velkou řeku až k hranicím Velkého zeleného hvozdu a blížila se k pevnostem, kde kdysi v bezpečí sídlil. Tehdy se Sauron stáhl do své pevnosti v Černé zemi a přemítal o válce.
Tou dobou, jak vypráví Akallabeth, prchali na východ ti Númenorejci, kteří byli zachráněni ze zkázy. Hlavním z nich byl Elendil Vysoký a jeho synové Isildur a Anárion. Byli královými příbuznými, potomky Elrosovými, ale nechtěli naslouchat Sauronovi a odmítli válčit s Pány Západu. Naložili všechny, kdo zůstali věrni, a opustili zemi Númenor, než na ni přišla záhuba. Byli to mocní muži a jejich lodě byly silné, ale bouře je dohonila a byli neseni na horách vody až k mrakům a snesli se na Středozem jako ptáci bouřňáci.
Elendila vyvrhly vlny v zemi Lindonu a ujal se ho Gil-galad. Odtamtud se odebral proti proudu Lhun, zbudoval si říši za Ered Lindon a jeho lid bydlel na mnoha místech v Eriadoru podle toku Lhun a Baranduiny, ale jeho hlavním městem byl Annúminas u vod jezera Nenuial. Númenorejci bydleli také ve Fornostu na Severních vrších, v Cardolanu a v rhudaurských kopcích, a postavili věže na Emyn Beraid a na Amon Sulu; v těch místech zůstalo mnoho mohyl a zřícenin, ale věže Emyn Beraid dosud hledí k moři.
Isildur a Anárion byli odneseni na jih. Nakonec vedli své lodě proti proudu Velké řeky Anduiny, jež teče z Rhovanionu a
vlévá se do západního moře v Belfalaské zátoce, a zbudovali říši v těch zemích, které později dostaly název Gondor, zatímco
Severní království se jmenovalo Arnor. Dávno předtím za dnů své moci vystavěli Númenorejští mořeplavci opevněný přistav u ústí
Anduiny, navzdory Sauronovi v Černé zemi, která ležela blízko na východě.
V pozdějších letech připlouvali do tohoto přístavu
jen Věrní Númenorejci; proto byli mnozí z lidu na pobřeží v té končině buď zcela, nebo zčásti spřízněni s Přáteli elfů a
Elendilovým lidem a uvítali jeho syny. Hlavním městem jižní říše byl Osgiliath, jehož středem protékala Velká řeka, a
Númenorejci tam postavili velký most, na němž byly věže a kamenné domy, úžasné na pohled, a z moře připlouvaly do přístaviště
města velké lodě. Na obou stranách postavili také další pevnosti: východně na výběžku Hor stínu jako hrozbu Mordoru Minas
Ithil, Věž vycházejícího měsíce, a na západě, na úpatí hory Mindolluiny, Minas Anor, Věž zapadajícího slunce, jako štít proti
divokým lidem z horských dolin. V Minas Ithil měl dům Isildur a v Minas Anor Anárion, ale dělili se o vládu a jejich trůny
stály ve Velké síni v Osgiliathu vedle sebe. To byla hlavní sídla Númenorejců v Gondoru, ale za dnů své moci postavili v zemi
i jiná podivuhodná a silná díla v Argonathu, Aglarondu a Erechu, a v kruhu Angrenostu, kterému lidé říkali Železný pas,
postavili věž Orthank z nerozbitného kamene.
Vyhnanci si přivezli z Númenoru mnoho pokladů a úžasná a mocná dědictví. Nejznámějším z nich bylo Sedm kamenů a Bílý strom. Bílý strom byl vypěstován z plodu sličného Nimlothu, který stával na králově nádvoří v Armenelosu na Númenoru, než jej Sauron spálil, a Nimloth zase pocházel z tirionského stromu, jemuž dala vyrůst Yavanna v zemi Valar. Strom, památka na Eldar a na světlo Valinoru, byl zasazen v Minas Ithil před domem Isildurovým, protože ten zachránil plod před zničením, ale Kameny byly rozděleny.
Tři si vzal Elendil a synové měli po dvou. Elendilovy byly uloženy ve věžích na Emyn Beraid, na Amon Sulu a ve městě Annúminas. Kameny jeho synů byly v Minas IthiI a Minas Anor, v Orthanku a v Osgiliathu. Kameny měly tu schopnost, že ten, kdo se do nich podíval, v nich mohl pozorovat věci vzdálené v prostoru nebo v čase. Většinou zjevovaly věci blízké jinému spřízněnému Kameni, protože každý Kámen volal ostatní, ale ti, kdo měli velkou sílu vůle a mysli, se mohli naučit zaměřovat svůj pohled, kam chtěli. Tak si Númenorejci byli vědomi mnohého, co chtěli jejich nepřátelé skrýt, a za dnů jejich moci jejich bdělosti mnoho neušlo.
Říká se, že věže Emyn Beraid vlastně nepostavili númenorští vyhnanci, ale že je pro svého přítele Elendila postavil Gil-galad, a Vidoucí kámen z Emyn Beraid byl uložen v nejvyšší věži Elostirionu. Elendil tam chodíval a hleděl odtamtud přes dělicí moře, když na něho padl vyhnanecký stesk, a věří se, že tak někdy v dáli zahlédl i věž v Avallónë na Eressëji, kde zůstával a zůstává Vládnoucí kámen. Kameny byly darem Eldar Elendilovu otci Amandilovi, aby těšily Věrné v Númenoru za temných dní, když již elfové nemohli připlouvat do té země pod Sauronovým stínem. Říkalo se jim palantíry, ty, které pozorují z dálky; ale všechny, jež byly kdysi přivezeny do Středozemě, se ztratily.
Tak zbudovali vyhnanci z Númenoru své říše v Arnoru a Gondoru, ale než uplynulo mnoho let, ukázalo se, že se vrátil i jejich nepřítel Sauron. Jak bylo řečeno, přišel tajně do svého dávného království Mordoru za Ephel Dúath, Horami stínu, východní země, která se táhla souběžně s Gondorem. Tam byla nad údolím Gorgoroth zbudována jeho obrovská a silná pevnost Barad-dur, Temná věž, a v zemi byla ohnivá hora, které elfové říkali Orodruina. Právě proto se tam Sauron kdysi usídlil, protože používal oheň, který tam vyvěral z nitra země, pro svá kouzla a kovářské práce, a uprostřed země Mordor vyrobil Vládnoucí prsten. Nyní tam dumal ve tmě, dokud si nevytvořil novou podobu; byla strašná, protože jeho zdánlivá krása navždy zanikla, když byl při potopení Númenoru svržen do propasti. Opět si vzal Velký prsten a oděl se mocí; a zlobu Sauronova Oka dokázal snést málokdo i z mocných mezi elfy a lidmi.
Nyní chystal Sauron válku proti Eldar a Mužům ze Zapadni říše a ohně Hory opět procitly. Když Númenorejci viděli z dálky kouř Orodruiny a pochopili, že se Sauron vrátil, přejmenovali horu na Amon Amarth, Horu osudu. Sauron k sobě také shromáždil velkou sílu svých služebníků z východu a z jihu; mezi nimi byl nejeden ze vznešeného númenorského rodu. Neboť za dnů Sauronova pobytu v té zemi se srdce téměř všeho jejího lidu obrátilo k temnotě. Proto mnozí, kteří se tehdy plavili na východ a budovali na pobřežích pevnosti a sídla, již byli jeho vůlí podmaněni a dál mu ve Středozemi ochotně sloužili. Kvůli Gil-galadově moci se tito odpadlíci, páni mocni, ale zlí, většinou usídlili v dalekých krajích; byli však dva, Herumor a Fuinur, kteří dosáhli moci mezi Haradskými, velkým a krutým národem, který žil v širých krajích jižně od Mordoru za ústím Anduiny.
Když tedy Sauron viděl svůj čas, přišel s velkým vojskem proti nové Gondorské říši, dobyl Minas Ithil a zničil Isildurův Bílý strom, který tam rostl. Isildur ale unikl, vzal s sebou semenáček Stromu a odplul s manželkou a svými syny lodí po Řece a z ústí Anduiny se plavil hledat Elendila. Mezitím držel Anárion proti Nepříteli Osgiliath a podařilo se mu ho pro tu dobu zahnat zpátky do hor, ale Sauron opět sbíral svou sílu a Anárion věděl, že nepřijde-li pomoc, jeho království dlouho neobstojí. Elendil a Gil-galad se nyní spolu radili, protože pochopili, že Sauron příliš zesílí a přemůže všechny své nepřátele jednoho po druhém, jestliže se proti němu nespojí. Proto uzavřeli dohodu, která se jmenuje Poslední spojenectví, a vydali se na východ do nitra Středozemě. Sebrali velké vojsko elfů a lidí a chvíli se zdrželi v Imladris. Říká se, že vojsko, které se tam shromáždilo, bylo krásnější a skvěleji vyzbrojené než všechna, která od té doby viděla Středozem, a žádné větší se nesešlo od útoku vojska Valar na Thangorodrim.
Z Imladris přešli mnoha průsmyky přes Mlžné hory, pochodovali po proudu řeky Anduiny, a tak se nakonec střetli se Sauronovým zástupem na Dagorladu, Bitevní pláni, jež se prostírá před branou Černé země. V ten den se všechno živé rozdělilo a od každého druhu - i zvířat a ptáků - se našli někteří v obou armádách. Jen elfové byli nerozděleni a následovali Gil-galada. Trpaslíků bojovalo na obou stranách málo, ale Durinův rod z Morie bojoval proti Sauronovi. Gil-galadovo a Elendilovo vojsko zvítězilo, protože moc elfů byla v oněch dnech ještě velká a Númenorejci byli silní, urostlí a strašní ve svém hněvu. Proti Gil-galadovu kopí Aeglosu nikdo neobstál a Elendilův meč plnil skřety i muže strachem, protože svítil světlem slunce i měsíce; jmenoval se Narsil.
Pak vešli Gil-galad a Elendil do Mordoru a obklíčili Sauronovu pevnost; obléhali ji sedm let a utrpěli bolestné ztráty ohněm a Nepřítelovými střelami a šípy. Sauron také proti nim posílal mnohé výpady. Tam v údolí Gorgoroth byl zabit Elendilův syn Anárion a mnoho dalších. Ale nakonec bylo obklíčení tak těsné, že Sauron vyšel sám a zápasil s Gil-galadem a Elendilem, a ti byli oba zabiti a Elendilův meč se pod Elendilem zlomil, když padal. Ale i Sauron byl svržen a Isildur mu úlomkem Narsilu uťal z ruky Vládnoucí prsten a vzal si jej. Tu byl Sauron pro tu dobu poražen, opustil své tělo, jeho duch daleko uprchl a skryl se v pustinách. Po mnoho dlouhých let nenabyl znovu viditelné podoby.
Tak začal po Starých časech a Černých rocích Třetí věk Světa; v tom čase byla ještě naděje a vzpomínky na radost a Bílý strom Eldar dlouho kvetl v nádvořích Králů lidí, protože Isildur zasadil semenáček, který zachránil na památku svého bratra v pevnosti Anor, než odešel z Gondoru. Sauronovi služebníci byli poraženi a rozehnáni, ale nebyli nadobro zničeni, a třebaže se nyní mnoho lidi obrátilo od zla a poddalo se Elendilovým dědicům, mnohem víc jich v srdci vzpomínalo na Saurona a nenávidělo království Západu. Temná věž byla srovnána se zemí, ale její základy zůstaly a nebyla zapomenuta. Númenorejci sice postavili kolem země Mordor stráže, ale nikdo se tam pro hrůzné vzpomínky na Saurona a pro Ohnivou horu, jež stála blízko Barad-dur, neodvažoval bydlet, a údolí Gorgoroth bylo plné popela. Mnoho elfů a mnoho Númenorejců i lidí, kteří byli jejich spojenci, zahynulo v bitvě a při obléhání, a Elendil Vysoký ani Velekrál Gil-galad už nebyli. Již nikdy se nesešlo takové vojsko a nikdy už nevzniklo takové spojenectví mezi elfy a lidmi, protože po Elendilově době se oba rody odcizily.
Vládnoucí prsten zmizel do neznáma. Ani Moudří o něm v tom věku nevěděli; nebyl ale zničen. Isildur jej totiž nevydal Elrondovi a Círdanovi, kteří stáli při něm. Radili mu, aby jej hodil do blízkého ohně Orodruiny, v němž byl ukován, aby zanikl a Sauronova moc byla navždy oslabena, takže by zůstal jen záštiplným stínem v pustině. Isildur však tu radu odmítl a řekl: "Vezmu si jej jako mzdu za smrt svého otce a bratra. Nezasadil jsem snad smrtelnou ránu Nepříteli já?" Prsten, který držel, se mu zdál na pohled nesmírně krásný, a nesnesl by, aby byl zničen. Vzal si jej tedy a nejprve se vrátil do Minas Anor a zasadil tam na památku svého bratra Anáriona Bílý strom. Brzy však odešel, a když dal rady synovi svého bratra Meneldilovi a svěřil mu vládu na jihu, odnesl Prsten, aby se stal dědictvím jeho domu, a odpochodoval z Gondoru na sever cestou, jíž přišel Elendil; opustil Jižní království, protože se hodlal ujmout otcovy říše v Eriadoru, daleko od stínu Černé země.
Ale Isildur byl přepaden vojskem skřetů, které číhalo v Mlžných horách. Padli na něho nečekaně v tábořišti mezi Zeleným hvozdem a Velkou řekou, blízko Loeg Ningloronu, Kosatcových polí, protože byl neopatrný a nepostavil stráže v domnění, že všichni jeho nepřátelé jsou poraženi. Byl tam pobit téměř celý jeho lid i jeho tři starší synové, Elendur, Aratan a Ciryon. Manželku a nejmladšího syna Valandila nechal cestou do války v Imladris. Isildur sám unikl pomocí Prstenu; když jej měl v ruce, byl totiž neviditelný. Ale skřeti ho pronásledovali čichem a podle stop, až se dostal k Řece a vrhl se do ní. Tam ho Prsten zradil a pomstil svého tvůrce, protože mu při plavání sklouzl z prstu a ztratil se ve vodě. Pak skřeti uviděli Isildura zápasit s proudem a zastřelili ho mnoha šípy. Takový byl jeho konec. Jen tři z jeho lidu se po dlouhém bloudění vrátili přes hory. Jedním z nich byl jeho panoš Ohtar, jemuž svěřil úlomky Elendilova meče.
Tak se Narsil svým časem dostal do rukou Isildurova dědice Valandila v Imladris, ale čepel byla zlomena, jeho světlo pohaslo a nebyl znovu skut. Mistr Elrond předpověděl, že se to nestane, dokud se Vládnoucí prsten opět nenajde a Sauron se nevrátí, ale elfové i lidé doufali, že k tomu nikdy nedojde.
Valandil se usídlil v Annúminasu, ale jeho lid se ztenčil a Númenorejců i Eriadorských zůstalo nyní příliš málo na to, aby zalidnili zemi nebo mohli udržovat všechna místa, která vybudoval Elendil; mnoho jich padlo na Dagorladu, v Mordoru i na Kosatcových polích. A po dnech Eärendura, sedmého krále, jenž následoval po Valandilovi, se Muži ze Západní říše, Dúnadané ze Severu, rozdělili na drobná království a panství a jejich nepřátelé je pohlcovali jedno po druhém. S léty jich stále ubývalo, až minula jejich sláva a zbyly jen zelené rovy v trávě. Nakonec z nich nezůstalo nic než zvláštní lid tajně se toulající pustinou. Ostatní lidé neznali jejich domov ani účel jejich putování a všude mimo Elrondův dům v Imladris byl jejich původ zapomenut. Přesto byly úlomky meče Isildurovými dědici střeženy po mnoho lidských životů a jejich rodová linie z otce na syna zůstávala nepřerušena.
Na jihu trvala říše Gondor a na čas rostla její nádhera, až připomínala bohatství a majestát Númenoru před jeho pádem. Gondorský lid stavěl vysoké věže, silné pevnosti a přístavy pro mnoho lodí, a Okřídlená koruna Králů lidi byla v posvátné úctě u lidí z mnoha zemí a mnoha jazyků. Spoustu let rostl před královým domem v Minas Anor Bílý strom, semeno stromu, který vynesl Isildur přes mořské hlubiny z Númenoru, jehož semeno předtím přišlo z Avallónë a předtím z Valinoru ve Dni přede dny, kdy svět byl mlád.
Ale nakonec v rychle ubíhajících rocích Středozemě Gondor oslábl a rodová linie Anárionova syna Meneldila selhala. Krev Númenorejců se totiž značně smísila s krví jiných lidí a jejich síla i moudrost se zmenšila, jejich život se zkrátil a stráž kolem Mordoru ochabla. Za dnů Telemnara, třiadvacátého v Meneldilově linii, pak přinesl temný vítr od východu mor, ten zasáhl krále i jeho děti a zahynulo mnoho gondorského lidu. Pak byly pevnosti na hranicích Mordoru opuštěny a Minas Ithil zůstala prázdná. Do Černé země opět tajně vstoupilo zlo a gorgorothský popel se rozvířil jako studeným větrem, protože se tam shromáždily temné postavy. Proslýchá se, že to byli Úlairi, jimž Sauron říkal nazgulové, devět Prstenových přízraků, kteří byli dlouho skryti, ale nyní se vrátili, aby připravovali cestu pro svého Pána, neboť začal opět růst.
Za dnů Eärnilových poprvé udeřili. V noci vyšli průsmyky v Horách stínu z Mordoru, usadili se v Minas Ithil a proměnili ji v tak děsivé místo, že se na ni nikdo neodvážil pohlédnout. Od té doby se jmenovala Minas Morgul, Černokněžnická věž, a vždy válčila s Minas Anor na západě. Pak se stal Osgiliath, který byl pro úbytek lidu dávno opuštěný, zbořeništěm a městem strašidel. Ale Minas Anor vytrvávala a dostala nové jméno Minas Tirith, Strážní věž; Králové totiž nechali v citadele postavit velmi vysokou a krásnou bílou věž, jež hleděla do mnoha zemí. Město bylo stále hrdé a silné a dosud v něm nějaký čas kvetl před královským domem Bílý strom a ostatek Númenorejců tam nadále chránil přechod přes Řeku proti hrůzám z Minas Morgul a proti všem nepřátelům Západu - skřetům, obludám a zlým lidem; tak byly země za nimi, západně od Anduiny, chráněny před válkou a zničením.
Minas Tirith trvala dál i po dnech posledního gondorského krále Eärnura, syna Eärnilova. To on se sám rozjel k bránám Minas
Morgul na výzvu morgulského Pána a střetl se s ním muž proti muži, byl však nazguly zrazen a odvlečen zaživa do města muk a
nikdo živý ho víckrát neviděl. Eärnur nezanechal dědice, ale když selhala královská linie, vládli městu a jeho zmenšující se
říši správcové z domu Mardila Věrného; ze severu pak přišli Rohirové, Páni koní, usadili se v zelené zemi Rohanu, který se
předtím jmenoval Calenardhon a patřil ke gondorskému království, a pomáhali Pánům Města v jejich válkách. Na severu za
Rauroskými vodopády a Branami Argonathu byly ještě jiné obranné linie, mocnosti starobylejší, o nichž lidé mnoho nevěděli a
proti nimž se zlí tvorové neodvážili vyjít, dokud neuzraje čas a jejich temný pán Sauron opět nevystoupí. Od Eärnilových dnů
až do toho času se nazgulové nikdy neodvážili překročit Řeku nebo vyjít ze svého města v podobě lidem viditelné.
Během celého Třetího věku po Gil-galadově pádu zůstával Mistr Elrond v Imladris, shromáždil tam mnoho elfů a jiného mocného a moudrého lidu ze všech plemen Středozemě a během mnoha lidských životů uchovával památku všeho, co bylo krásné; Elrondův dům se stal útočištěm pro unavené a utlačené a pokladnicí dobrých rad a moudré učenosti. V tom domě měli v dětství i ve stáří přístav Isildurovi dědici, protože byli s Elrondem pokrevně spřízněni a protože ve své moudrosti věděl, že z jejich linie vzejde kdosi, jemuž je určena velká úloha v posledních činech onoho věku. A až do toho času byly Elrondovi svěřeny úlomky Elendilova meče, když dny Dúnadanů ztemněly a oni se stali potulným lidem. V Eriadoru byla hlavním sídlem Vznešených elfů Imladris, ale ostatek lidu elfského krále Gil-galada také sídlil v Šedých přístavech v Lindonu. Někdy se zatoulali do eriadorských krajů, většinou však zůstávali na mořském pobřeží, stavěli a ošetřovali elfské lodě, na nichž ti Prvorození, které unavil svět, vyplouvali k Nejzazšímu západu. Círdan Stavitel lodí byl pánem Přístavů a mocným mezi Moudrými. O Třech prstenech, které elfové uchovali neposkvrněné, se mezi Moudrými nikdy otevřeně nemluvilo a málokdo i z Eldar věděl, kde jsou přechovávány. Přesto po Sauronově pádu jejich moc stále působila, a kde zůstávaly, přetrvávalo také veselí a všechny věci trvaly nezkalené zármutkem doby. Proto elfové před koncem Třetího věku pochopili, že Prsten se safírem byl v krásném údolí Roklince u Elronda, na jehož dům nejjasněji svítily nebeské hvězdy, kdežto Prsten s diamantem byl v zemi Lórienu, kde sídlila Paní Galadriel. Byla královnou lesních elfů, manželkou Celeborna Doriathského, ale sama byla z Noldor, pamatovala Den přede dny ve Valinoru a byla nejmocnější a nejkrásnější ze všech elfů, kteří zůstali ve Středozemi. Rudý prsten však zůstal utajen až do konce a nikdo kromě Elronda, Galadriel a Círdana nevěděl, komu byl svěřen. Tak tedy ve dvou říších zůstala blaženost a krása elfů nezmenšena, dokud trval onen věk: v Imladris a v Lothlórienu, skryté zemi mezi Celebrantem a Anduinou, kde stromy nesly zlaté květy a nikdy se tam neodvážil vejít skřet a nic zlého. Mezi elfy se však ozývalo mnoho hlasů předpovídajících, že přijde-li opět Sauron, buď najde ztracený Vládnoucí prsten, nebo jeho nepřátelé v nejlepším případě Prsten objeví a zničí, ale v obou případech pak moc Tří selže a všechno, co udržovaly, uvadne, elfové odejdou do soumraku a začne Panování lidí. A tak se také nyní stalo: Jeden a Sedm a Devět je zničeno a Tři odešly; s nimi skončil Třetí věk a Příběhy Eldar ve Středozemi se chýlí k závěru. Byla to Léta uvadání, v nichž přišla zima na poslední rozkvět elfů východně od Moře. V tom čase ještě po Bližších zemích stále chodili Noldor, nejmocnější a nejsličnější děti světa, a smrtelné ucho dosud slýchalo jejich jazyky. V tom čase zůstávalo na zemi mnoho krásného a podivuhodného a také mnoho zlého a strašného: byli tu skřeti a skalní obři, draci a zlé šelmy, a zvláštní staří a moudří tvorové v lesích, jejichž jména jsou zapomenuta; trpaslíci ještě kutali v kopcích a vytvářeli z kovu a kamene díla, s nimiž dnes nemůže nic soupeřit. Ale chystalo se Panování lidí a všechno se měnilo, až nakonec v Temném hvozdu opět povstal Temný pán. Dávné jméno toho lesa bylo Velký zelený hvozd, jeho rozlehlé síně a uličky sloužily mnoha zvířatům a jasnohlasým ptákům a byla tam říše krále Thranduila pod dubem a bukem. Ale po mnoha letech, když uplynula téměř třetina věku, se lesem pomalu od jihu plížila tma a po stinných pasekách chodil strach; přišly tam lovit dravé šelmy a krutí a zlí tvorové tu kladli své nástrahy. Tehdy bylo jméno lesa změněno a nazvali jej Temný hvozd, protože tam ležel hluboký noční stín a málokdo se odvažoval tudy projít jinde než na severu, kde ještě Thranduilův lid udržoval zlo v povzdálí. Sotva kdo věděl, odkud přišlo, a ani Moudří na to dlouho nemohli přijít. Byl to stín Saurona a znamení jeho návratu. Když totiž přišel z pustiny na Východě, usídlil se na jihu lesa a tam pomalu rostl a nabíral tvar; postavil si obydlí v temném pahorku, spřádal tam své čáry a Černokněžníka z Dol Gulduru se všichni báli. Zprvu však nevěděli, jak velké je jejich nebezpečí. Právě když padly na Temný hvozd první stíny, na západě Středozemě se objevili Istari, kterým lidé říkali čarodějové. Nikdo tenkrát nevěděl, kde se vzali, jen Círdan z Přístavů, a pouze Elrondovi a Galadriel zjevil, že přišli přes Moře. Později se však mezi elfy říkalo, že to byli poslové od Pánů Západu, vyslaní, aby se změřili se Sauronovou mocí, kdyby znovu povstal, a měli pohnout elfy, lidi a všechno živé s dobrou vůli k chrabrým činům. Objevili se v podobě mužů, starých, ale silných, léty se příliš neměnili a stárli jen pomalu, přestože na nich leželo velké břímě starostí; měli velkou moudrost a nejednu moc mysli i ruky. Dlouho putovali široko daleko mezi elfy a lidmi a hovořili i se zvířaty a ptáky; obyvatelé Středozemě jim dali mnoho jmen, protože svá pravá jména nezjevili. Hlavní mezi nimi byli ti, kterým elfové říkali Mithrandir a Curunír a lidé na Severu Gandalf a Saruman. Nejstarší z nich, Curunír, přišel první. Po něm následovali Mithrandir a Radagast a jiní Istari, kteří se odebrali na východ Středozemě a nevstupují do těchto příběhů. Radagast byl přítelem všech zvířat a ptáků, ale Curunír chodil nejvíc mezi lidi, uměl velmi obratně mluvit a byl zručný ve všech pracích s kovem. Mithrandir se nejdůvěrněji stýkal s Elrondem a elfy. Putoval daleko po Severu i po Západě a v žádné zemi se nikdy neusadil natrvalo, ale Curunír putoval po Východě, který zbudovali Númenorejci ve dnech své moci. Mithrandir byl stále pln ostražitosti a právě on nejvíc pochyboval o tmě v Temném hvozdu. Mnozí se totiž domnívali, že ji vytvářejí Prstenové přízraky, ale on se bál, že je to ve skutečnosti první stín vracejícího se Saurona; vypravil se do Dol Gulduru, Černokněžník před ním uprchl, a nadlouho vládl ostražitý mír. Ale Stín se posléze vrátil a jeho síla rostla; v té době se poprvé utvořila Rada Moudrých, které se říká Bílá rada, a byli v ní Elrond, Galadriel, Círdan a jiní elfští páni a s nimi Mithrandir a Curunír. A Curunír (to byl Saruman Bílý) byl zvolen jejich hlavou, protože nejvíc studoval dávné Sauronovy praktiky. Galadriel si sice přála, aby byl hlavou rady Mithrandir, a Saruman jí to zazlíval, protože jeho pýcha a touha po nadvládě mezitím vzrostly, ale Mithrandir ten úřad odmítl, neboť netoužil mít žádná pouta a závazky k jiným než k těm, kteří ho poslali, a nechtěl nikde zůstávat a podřizovat se jakýmkoli výzvám. Ale Saruman začal studovat učení o Prstenech moci. Stín nyní stále vzrůstal a Elrondovo i Mithrandirovo srdce temnělo. Proto se jednou Mithrandir za cenu velkého nebezpečí opět vydal do Dol Gulduru a do Černokněžníkových kobek, zjistil, že se obával správně, a unikl. Vrátil se k Elrondovi a řekl: "Běda, hádali jsme správně. Není to jeden z Úlairi, jak mnozí dlouho předpokládali. Je to sám Sauron, který opět nabyl tvaru a nyní rychle roste; shromažďuje znovu do svých rukou všechny Prsteny a stále hledá zprávy o Jednom a o Isildurových dědicích, zda ještě žijí na zemi." Elrond odvětil: "V hodině, kdy Isildur vzal Prsten a nevydal jej, byla stvořena tato sudba: že se Sauron vrátí."
"Ale Jeden se ztratil," řekl Mithrandir, "a dokud zůstává skryt, můžeme Nepřítele přemoci, jestliže nebudeme dlouho otálet." Pak byla svolána Bílá rada. Mithrandir vyzýval k rychlým činům, ale Curunír mluvil proti němu a radil, aby ještě čekali a pozorovali. "Nevěřím totiž," řekl, "že se Jeden ještě někdy ve Středozemi najde. Padl do Anduiny a podle mého se dávno odkutálel do Moře. Tam bude ležet až do konce, kdy bude rozbit celý tento svět a hlubiny budou odstraněny." Proto se tenkrát nic neudělalo, přestože Elronda srdce varovalo a řekl Mithrandirovi; "Přesto předvídám, že se Jeden ještě najde a pak opět vypukne válka a v té válce skončí tento věk. A skončí druhou tmou, pokud nás nevysvobodí nějaká zvláštní náhoda, kterou mé oči nevidí." "Na světě je mnoho zvláštních náhod," pravil Mithrandir, "a pomoc často přijde z rukou slabých, když Moudři zakolísají." Moudří byli znepokojeni, ale nikdo zatím nepostřehl, že se Curunír obrátil k temným myšlenkám a v srdci již je zrádcem: toužil totiž, aby Velký prsten našel on a nikdo jiný, aby jím mohl sám vládnout a uspořádat celý svět podle své vůle. Příliš dlouho studoval Sauronovy cesty v naději, že jej porazí, a nyní mu spíš záviděl jako sokovi, než aby nenáviděl jeho skutky. A předpokládal, že Prsten, který je Sauronův, bude svého pána hledat, jakmile se opět zjeví; ale kdyby ho zase vyhnali, zůstane skryt. Proto byl ochoten zahrávat si s nebezpečím, nechat Saurona dočasně být a doufat, že svou chytrostí předběhne přátele i Nepřítele, až se Prsten objeví. Postavil stráže na Kosatcových polích, ale brzy zjistil, že služebníci Dol Gulduru prohledávají všechny říční cesty v tom kraji. Pochopil tedy, že se i Sauron dozvěděl, jak skončil Isildur, dostal strach, stáhl se do Železného pasu, opevnil jej a stále víc se zahloubával do učení o Prstenech moci a o jejich výrobě. Ale Radě nic z toho neřekl a nadále doufal, že se jako první dozví novinu o Prstenu. Shromáždil velký zástup vyzvědačů - mnozí z nich byli ptáci, protože Radagast mu poskytl pomoc, nic netuše o jeho zradě, a myslel si, že to prostě patří k střežení Nepřítele. Ale stín v Temném hvozdu se stále prohluboval, do Dol Gulduru se stahovali zlí tvorové ze všech temných míst světa, opět se sjednotili pod jednou vůlí a jejich zloba byla zaměřena proti elfům a těm, kteří přežili z Númenoru. Proto byla konečně opět svolána Rada a velmi se hovořilo o Prstenech, ale Mithrandir Radě řekl: "Není třeba, aby se Prsten našel, vždyť dokud zůstává na zemi a není zničen, bude žít moc, kterou vládne, a Sauron poroste a bude mít naději. Moc elfů a Přátel elfů je nyní menší než kdysi. Brzy bude pro nás příliš silný i bez Velkého prstenu, protože vládne Devíti a ze Sedmi získal zpět tři. Musíme udeřit." Curunír s tím nyní souhlasil, neboť si přál vypudit Saurona z Dol Gulduru, který byl blízko Řeky, aby tam nemohl dál po libosti pátrat. Proto naposledy pomohl Radě; zaútočili na Dol Guldur, vyhnali Saurona z jeho pevnosti a Temný hvozd opět nakrátko ozdravěl. Udeřili však příliš pozdě. Temný pán to totiž předvídal a již dlouho připravoval své pohyby. Úlairi, jeho devět služebníků, šli napřed, aby se přichystali na jeho příchod. Proto byl jeho útěk jen předstíraný. Brzy se vrátil, a než mu v tom mohli Moudří zabránit, vnikl do svého království v Mordoru a opět postavil temné věže Barad-dur. V tom roce se Bílá rada sešla naposled, Curunír se stáhl do Železného pasu a už se s nikým neradil. Skřeti se sbírali a daleko na východě i na jihu divocí lidé zbrojili. Tu se uprostřed houstnoucího strachu a pověstí o válkách prokázala pravdivá Elrondova předtucha, a Jeden prsten se zas našel náhodou tak zvláštní, jakou nepředvídal ani Mithrandir, a zůstal utajen před Curunírem i před Sauronem. Byl totiž vyloven z Anduiny dávno předtím, než jej hledali. Nalezl jej jeden z rybářského nárůdku, který sídlil u Řeky, než v Gondoru vymřeli Králové, a nálezce jej odnesl tam, kde by jej nikdo nehledal: do temného úkrytu pod kořeny hor. Tam zůstával, dokud jej v roce útoku na Dol Guldur znovu nenašel pocestný uprchlý do hlubin země před pronásledováním skřetů, a tak se prsten dostal až do daleké země periannath, Malého lidu, půlčíků, kteří žili na západě Eriadoru. Do toho dne si jich elfové ani lidé nevážili a ani Sauron, ani nikdo z Moudrých kromě Mithrandira na ně ve všech svých úradcích nepomyslel. Dík štěstí a bdělosti se Mithrandir dozvěděl o Prstenu jako první, dříve než se o něm doslechl Sauron; byl však zmaten a na pochybách. Zlá moc Prstenu byla totiž i pro kohokoli z Moudrých příliš velká, pokud by se nechtěl jako Curunír sám stát tyranem a temným pánem; ale nebylo jej možné navždy utajit před Sauronem ani zničit uměním elfů. Proto postavil Mithrandir s pomocí Dúnadanů ze Severu stráž okolo země periannath a vyčkával. Ale Sauron měl mnoho uší a brzy zaslechl zvěst o Jednom prstenu, po kterém nadevše toužil, a vyslal pro něj nazguly. Pak vzplanula válka a Třetí věk skončil bitvou se Sauronem, stejně jako začal.
Ale ti, kdo viděli, co se tenkrát vykonalo, činy udatné a podivuhodné, vypověděli příběh Války o Prsten jinde, i to, jak skončila nepředvídaným vítězstvím a dlouho předvídaným žalem. Řekněme zde, že v oněch dnech povstal na Severu Isildurův dědic, vzal úlomky Elendilova meče a ty byly v Imladris znovu skuty; pak vyšel do války jako velký vůdce lidí. Byl to Aragorn, syn Arathornův, devětatřicátý dědic v přímé linii od Isildura, a přece podobnější Elendilovi než kdokoli před ním. Bojovalo se v Rohanu, zrádce Curunír byl svržen. Železný pas rozbořen, před gondorským Městem byla svedena velká bitva a tam odešel do tmy morgulský Pán, Sauronův Kapitán; a Isildurův dědic vedl vojsko Západu k Černé bráně Mordoru.
V té poslední bitvě byli Mithrandir, Elrondovi synové, rohanský král, gondorští páni a Isildurův dědic s Dúnadany ze Severu. Nakonec tam hleděli vstříc smrti a porážce a všechna jejich udatnost byla marná, protože Sauron byl příliš silný. V tu hodinu se však prokázalo to, co řekl Mithrandir, a pomoc přišla z rukou slabých, když Moudří kolísali. Neboť - jak se od té doby zpívá v mnoha písních - právě periannath, Malý lid, obyvatelé podhůří a lučin, jim přinesli vysvobození.
Jak se totiž říká, půlčík Frodo na Mithrandirovu výzvu na sebe vzal břemeno a sám se svým sluhou prošel nebezpečím a temnotou, a nakonec došel navzdory Sauronovi až k Hoře osudu a hodil tam Velký prsten moci do Ohně, kde byl ukován, takže byl konečně zničen a jeho zlo stráveno.
Pak Sauron padl, byl nadobro poražen a uletěl jako záštiplný stín. Věže Barad-dur se zhroutily ve zkáze a rachotem jejich pádu se otřásly mnohé země. Tak opět přišel mír, na zemi se rozvilo nové jaro a Isildurův dědic byl korunován králem Gondoru a Arnoru, moc Dúnadanů se pozvedla a jejich sláva se obnovila. Na nádvoří Minas Anor opět rozkvetl Bílý strom, protože Mithrandir našel jeho semenáček ve sněhu na Mindolluině, jež čněla vysoká a bílá nad gondorským Městem, a dokud tam rostl, Staré časy nebyly v srdci králů zcela zapomenuty.
To všechno bylo dosaženo z velké části dík radám a bdělosti Mithrandira; v několika posledních dnech se zjevil jako pán zasluhující velikou vážnost a v bílém šatu vyjel do bitvy, ale až v čase, kdy měl odejít, se přišlo na to, že dlouho střežil Rudý prsten ohně. Prsten byl zprvu svěřen Círdanovi, Pánu Přístavů, ale ten jej předal Mithrandirovi, protože věděl, odkud přichází a kam se nakonec vrátí. "Vezmi si nyní tento prsten," řekl, "protože tvá práce a tvé starosti budou těžké, ale on tě bude ve všem podporovat a chránit tě před únavou. Toto je totiž Prsten ohně, a možná že ve světě, který vychládá, jím roznítíš v srdcích dávnou odvahu. Mé srdce však patři Moři a budu bydlet na šedivém pobřeží a střežit Přístavy, dokud nevypluje poslední loď. Tehdy tě budu čekat."
Ta loď byla bílá a stavěla se dlouho a dlouho čekala na konec, o němž Círdan mluvil. Ale když byly tyto věci dokonány, Isildurův dědic se ujal panství nad lidmi a přešla na něj vláda nad Západem, bylo zjevné, že moc Tří prstenů také skončila, a Prvorozeným svět zestárl a zešedl. V tom čase poslední Noldor napjali plachty a z Přístavů navždy opustili Středozem. Docela nakonec přijeli k Moři Strážci Tří prstenů a Mistr Elrond vstoupil na loď, kterou Círdan připravil. V podzimním soumraku vyplula z Mithlondu, až pod ní klesla dolů moře Zakřiveného světa a vítr kulaté oblohy ji dál neznepokojoval. Nesena ve vysokém povětří nad mlhami světa odplula na Starodávný západ a pro Eldar nastal konec příběhu a písně.
Odkazy
Historické
Fantasy
Ostatní
Osobní
Kampaně
