Entové

Když Aulë stvořil trpaslíky a dostalo se mu od Ilúvatara milosti, svěřil se se svým dílem Yavanně. Ta však nebyla potěšena, neboť viděla dopředu kolik zlého napáchají jejich sekyry i sekyry ostatních Ilúvatarových dětí. Starost měla především o olvar - stromy a rostliny, které na rozdíl od kelvar - zvířat a živočichů, neměli nohy, a nemohli utéct před zuby nelítostného železa.

Dlouho chodila a trápila se, co se může dít ve Středozemi v příštích dnech. Proto předstoupila před Manwëho a ptala se ho, zda je pravda, že až Děti přijdou, dostanou vládu nad vším, na čem se lopotila, a budou s tím nakládat, jak budou chtít. Manwë jí přitakal, avšak nebylo mu jasné proč se ho na to Yavanna ptá.

"Protože mám v srdci úzkost, když myslím na budoucí dny. Všechna má díla jsou mi drahá. Nestačí, že jich tolik zmařil Melkor? Nebude nic, co jsem vymyslila, svobodné od nadvlády jiných?", odpověděla Yavanna. Na to jí Manwë položil otázku, co by si vyhradila, kdyby bylo po jejím, co je jí z celé její říše nejdražší.

"Všechno má svou cenu," řekla Yavanna, "a každá věc přispívá k ceně jiných. Ale kelvar dovedou utíkat nebo se bránit, kdežto olvar, které rostou, nemohou. A mezi nimi jsou mi drahé stromy. Dlouho rostou, rychle se dají skácet, a pokud se nevykupují ovocem na větvích, málo se truchlí nad jejich odchodem. Tak to vidím v mysli. Kéž by mohli stromy mluvit za všechno, co má kořeny, a trestat ty, kteří jim křivdí!"

"To je zvláštní myšlenka", řekl Manwë.

"Ale v Písni byla," řekla Yavanna. "Vždyť zatímco jsi byl v nebesích a budoval s Ulmem oblaka a vyléval deště, já jsem zvedala větve velkých stromů, aby je přijaly, a některé ve větru a dešti zpívaly Ilúvatarovi."

Pak seděl Manwë mlčky a myšlenka, kterou mu Yavanna vložila do srdce, rostla a rozvíjela se; a Ilúvatar ji spatřil. Tu se Manwëmu zdálo, že Píseň kolem něho opět zaznívá, a nyní si všímal mnohého, co sice předtím slyšel, ale nevšiml si toho. A nakonec se obnovilo Vidění, ale nyní nebylo vzdálené, protože on sám byl uvnitř něj, a přece viděl, že všechno je podpíráno Ilúvatarovou rukou; ruka sáhla dovnitř a vyšlo z ní mnoho divů, jež mu byly do té doby skryty v srdcích Ainur.

Tu se Manwë probral, sestoupil k Yavanně na Ezellohar a usedl k ní pod Dva stromy. A Manwë řekl: "Kementári, Eru promluvil a řekl: "Domnívá se snad někdo z Valar, že jsem neslyšel celou Píseň do nejslabšího zvuku nejslabšího hlasu? Hle! Až procitnou děti, procitne i Yavannina myšlenka, povolá zdáli duchy a ti vyjdou mezi kelvar a olvar, někteří se tam usídlí, budou ctěni a jejich spravedlivý hněv bude obáván. Načas: dokud budou u moci Prvorození a dokud budou Druhorození mladí." Nevzpomínáš si však nyní, Kementári, že tvá myšlenka nezpívala vždy sama ? Nesetkala se snad tvá a moje myšlenka, takže jsme se spolu rozletěli jako velcí ptáci, kteří se vznášejí nad oblaky? I to se stane dík Ilúvatarovi, a než procitnou Děti, vyletí na křídlech podobných větru orli Pánů Západu."

Pak se Yavanna zaradovala, vstala, rozpřáhla ruce k nebesům a řekla: "Vysoko rostou stromy Kementári, aby tam mohli sídlit Královi orli!"

Ale i Manwë vstal a zdálo se, že se tyčí do takové výše, že jeho hlas doléhal k Yavanně jako ze stezek větru.

"Ne," řekl, "jen Aulëho stromy budou dost vysoké. Orli budou sídlit na horách, a uslyší hlasy těch, kteří k nám volají. V lesích však budou chodit Pastýři stromů."

Tu se Manwë a Yavanna na chvíli rozloučili a Yavanna se vrátila k Aulëmu. "Eru je štědrý," řekla. "Ať si teď dají tvé děti pozor ! V lesích totiž bude obcházet síla, jejíž hněv vzbudí jen na vlastní nebezpečí."

Příchod Entů

Elfské příběhy vyprávějí, že v době, kdy královna nebes Varda rozjasnila hvězdy a procitli elfové, ve velkých hvozdech Ardy procitli také enti. Vyšli z myšlenek Yavanny, královny země, a byli jejími Pastýři stromů. Skutečně byli pastýři i strážci, protože roznítil-li se jejich hněv, byl strašný; dokázali holýma rukama drtit kámen i ocel. Byli právem obáváni, byli však také mírní a moudří. Milovali stromy a všechny olvar a střežili je před zlem.

V době svého procitnutí enti neuměli mluvit, avšak elfové je tomu umění naučili a oni si je velmi zamilovali. S potěšením se učili mnoha jazykům, i krátkým švitořivým řečem lidí. Nejvíce milovali jazyk, který vynalezli sami a jejž nikdy nezvládl nikdo jiný než enti. Valil se hluboce a zvučně z jejich úst jako pomalé hřímání nebo věčné dunění vln o zapomenuté břehy. V pomalém plynutí entího času formulovali své myšlenky v neuspěchaném rozjímání a tvarovali je v řeč stejně nerušenou a valící se jako střídání ročních dob.

Přestože enti občas konali velké shromáždění nazývaná entí srazy, většinou byli samotáři a žili daleko od sebe v osamělých entích domech ve velikých hvozdech. Často to byly horské jeskyně hojně zásobené pramenitou vodou a obklopené krásnými stromy. Zde jedli, ne hutnou stravu, ale čirou tekutinu uchovávanou ve velkých kamenných džbánech. Byly to entí lektvary a tato kouzelná kapalina žhnula zlatým a zeleným světlem. V entích domech také odpočívali a často se osvěžovali stáním pod křišťálově chladným vodopádem čeřícím se do noci.

Tak vedli enti svůj moudrý, téměř nesmrtelný život a mnohá plemena Země okolo nich vzkvétala a hynula, aniž znepokojila jejich velikost. Jenom když přišli skřeti s ocelovými zbraněmi, enti se rozlítili. Ani trpaslíky nemilovali, protože nosili sekyry a káceli stromy. Říká se, že v Prvním slunečním věku byli trpasličí bojovníci z Nogrodu, kteří vyplenili elfskou pevnost Menegroth, pochytáni a zahubeni enty.

Za hvězdných věků byli enti mužského i ženského rodu, avšak za slunečních věků si entky zamilovaly otevřenou krajinu, kde mohly pečovat o menší olvar - ovocné stromy, keře, květiny, trávy a obilí, kdežto enti milovali stromy z lesů. Tak se stalo, že entky odešly do širých Hnědých zemí, kde je lidské plemeno ctilo a učilo se od nich pečovat o ovoce a úrodu země.

Avšak před skonáním Druhého slunečního věku byly zahrady entek zničeny a se zahradami odešly i entky. O jejich osudu nevypráví žádný příběh. Snad odešly na jih nebo na východ, ale ať už kamkoli, enti z lesů to nevěděli a dlouhá léta je hledali.

Ačkoli tedy enti neumírali po způsobu lidí, stářím, přece jich ubývalo. Nikdy nebyli početní a někteří byli zabiti ocelí nebo ohněm, a po odchodu entek nebyla žádná enťata. I obří eriadorské hvozdy, kde se mnozí toulávali, byly do Třetího věku vykáceny nebo vypáleny, takže zbýval jen Starý hvozd na hranicích Kraje a velký Fangorn neboli Entí les.

Fangorn

Pánem entů byl Fangorn, který se v Obecné řeči nazýval Stromovous. Byl obrovitý a prastarý, neboť patřil k nejvyššímu a nejsilnějšímu plemeni, jaké se do světa narodilo. Stromovousův trup obrostlý drsnou kůrou se podobal dubu nebo buku, kdežto jeho paže podobné větvím byly hladké, se sukovitýma sedmiprstýma rukama. Stromovousova zvláštní hlava, téměř bez krku, byla vysoká a silná jako jeho trup. Hnědé oči měl veliké a moudré a jako by jiskřily zeleným světlem. Jeho bujný šedý vous byl jako houština větviček a mechu. Byl z tkáně stromů, přesto se rychle pohyboval na neohebných nohou s chodidly jako živé kořeny a kolébal se a vykračoval jako nohatý brodivý pták.

V době Války o Prsten patřil Stromovous mezi tři nejstarší enty, kteří se zrodili pod hvězdami v Čase procitnutí. Vedle Stromovouse tu byl Finglas, což znamená "Listovlas", a Fladrif, totiž "Korkož", ale ti dva se již odtáhli od záležitostí jiných entů. Finglas se po entím způsobu stáhl do své přirozenosti a "zestromovatěl". Pohyboval se jen málo a málokdo ho rozeznal od stromu. Fladrif osaměle bojoval proti skřetům, kteří zabrali jeho březové lesy, pobili mnoho jeho enťat a poranili ho sekyrami. Nakonec uprchl do samoty na vysokých horských svazích.

Přestože z nejstarších zůstal pohyblivý a činný jen Stromovous, existovalo mnoho mladších entů. Po celém entím lese vládla nespokojenost, protože enti byli obtěžováni Sarumanovými sluhy, kteří obývali nedaleký Železný pas. Vstoupili tedy do Války o Prsten, a to byl Velký pochod entů. Enti pochodovali k pevnosti Železnému pasu řada za řadou a s nimi šli huorni, stromoví duchové, jimž enti veleli a jejichž síla byla skoro stejně velká jako jejich. Entí hněv rozsápal a zničil celé hradby Železného pasu a rozdrtil Sarumanovu moc. Jejich hněv nejlépe popsal Pipin při rozhovoru se svými přáteli na zbořených hradbách Železného pasu: " Točila se z toho hlava. Řvali a buráceli a troubili, až kameny začaly pukat a padat jen samotným hlukem. Lehli jsme si se Smíškem na zem a zacpávali si uši pláštěm. Okolo skály Orthanku pochodovali enti a bouřili jako vichřice, lámali pilíře, metali do šachet laviny balvanů a vyhazovali do vzduchu kamenné desky jako lístečky. Kolem věže vířila smršť. Viděl jsem železné sloupy a kusy zdí, jak létají sto metrů do výše a tříští okna Orthanku." ...

Po Válce o Prsten enti opět dál pokojně žili v Entím lese. Přesto jich dále ubývalo a věří se, že Čtvrtý věk byl jejich posledním.

Huorni

Mezi nejstarší olvar, které žily v Ardě, patřily stromy Velkých hvozdů, jež pocházely ze semen vytvořených Yavannou ve Věku Lamp. Mnoho věků rostly pokojně, avšak ve Středozemi přišli mezi stromy na počátku hvězdných věků velcí duchové, kteří se nazývali enti., Pastýři stromů. Tito ochránci se objevili, protože do světa tehdy přišlo i mnoho jiných plemen a Yavanna se bála, že hvozdy budou zničeny. Proto enti chodili po lesích po všechny hvězdné a sluneční věky a říká se, že někteří enti se během doby začali víc podobat stromům a některé z prastarých stromů se připodobnily entům a začaly se pohybovat. Naučily se mluvit stejně jako enti.

Ve Třetím slunečním věku však existovalo samostatné plemeno, ať už to byli původně enti, nebo stromy, jež se jmenovalo huorni. Huorni většinou stáli v nejhlubším lese jako temné stromy, sukovití a nehybní, ale bděli. Když se rozlítili, pohybovali se rychle, zahaleni stínem, a vrhali se na nepřátele smrtící a nemilosrdnou silou.

Příběh Války o Prsten vypráví, jak huorni s enty kráčeli na Železný pas jako velký les a jak pod vedením Fangornových entů v bitvě u Hlásky vyhladili celou legii skřetů.

Byli to ovšem nezkrotní lesní duchové zaměření na hubení všech, kdo ohrožovali lesy. Byli nebezpeční všem dvounožcům, pokud nebyli pocestní chráněni enty, a zloba huornů byla právem obávána. Huorni byli prastaří a zádumčiví a někteří měli prohnilé, černé srdce. Jeden takový vnímající stromový duch obýval Starý hvozd na břehu Opletnice. Byla to vrba, jíž někteří říkali Dědek Vrbák. Starý hvozd byl pouhým pozůstatkem nejstarobylejšího hvozdu ve Středozemi a Dědek Vrbák chtěl zabránit dalším průnikům do své říše. Udržoval celý Starý hvozd v zakletí mocí své písně a vedl všechny pocestné k sobě, kde je pohyblivými kořeny a topil ve vodách Opletnice nebo je pohlcoval puklinami svého kmene a uvnitř nemilosrdně drtil.

Bregalad

"Řeřábek"; ent, jež byl mezi svým lidem proslulý svou "ukvapeností" od chvíle, co jednomu staršímu entovi řekl ano, dřív než dokončil otázku. Proto se i během entího srazu rychle rozhodl a po zbytek doby dělal společnost hobitům Smíškovi a Pipinovi. Měl svůj entí dům nedaleko místa entího srazu, což bylo krásné zelené místo plné stromů na úpatí Mlžných hor. Byl vysoký a vypadal jako jeden z mladších entů; na pažích a nohou měl hladkou svítivou kůži, rty měl červené a vlasy šedozelené. Uměl se ohýbat a pohybovat jako štíhlý strom ve větru. Jeho hlas byl sice zvučný, ale vyšší a jasnější než Stromovousův. Řeřábek původně patřil ke Korkožovu lidu a doma míval jeřáby, které miloval ze všech stromů nejvíc, a také zpěv a štěbetání ptáků, kteří přilétali zobat jejich plody. Jednoho dne však přišli skřeti a porazili jeho oblíbené stromy, které kořenily, když byl sám ještě enťátko, a sázeli je enti, kteří chtěli potěšit svoje entky. Při útoku na Železný pas spatřil samotného Sarumana a rozběhl se za ním k věži. Byl by ho býval zardousil, ale Saruman jen o vlásek stihl vklouznout do věže, jejíž zdi nedokázala rozbít ani síla entů. Po rozbití Železného pasu střežil, spolu s dalšími enty, Sarumana ve věži Orthank, aby nemohl uprchnout.