Tři prsteny pro krále elfů pod nebem...

Elfové

Po dlouhé roky žili Valar blaženě ve světle Stromů za Amanskými horami, ale v celé Středozemi bylo příšeří pod hvězdami. Když svítily Lampy, začal tam růst, který se nyní zastavil, protože všude byla opět tma. Nejstarší živé věci však již vznikly: v mořích velké chaluhy a na zemi stín velkých stromů, v údolích pahorků oděných nocí staří a silní a temní tvorové. Do oněch zemí a lesů přicházeli Valar zřídka - kromě Yavanny a Oromëho. Yavanna se tam procházela ve stínech a truchlila, protože se zastavil slibný růst Jara Ardy. A uspala mnohé, co na Jaře vzešlo, aby to nestárlo, ale čekalo na čas probuzení, který ještě přijde.

Na severu však budoval svou sílu Melkor a nespal, ale bděl a pracoval; zlí tvorové, které zkazil, chodili po světě a temné dřímající lesy obývaly nestvůry a děsivé přízraky. A v Utumnu k sobě shromáždil své démony, duchy, kteří k němu přilnuli v prvních dnech jeho skvělosti a stali se mu nejpodobnějšími ve zkaženosti: srdce měli ohnivá, ale oděni byli tmou, šla před nimi hrůza a měli plamenné biče. V pozdějších dnech se jim ve Středozemi říkalo balrogové. V tom temném čase vypěstoval Melkor mnoho jiných zrůd rozličných tvarů a druhů, které dlouho soužily svět, a jeho říše se rozprostírala stále jižněji po Středozemi.

Melkor také postavil pevnost a zbrojnici nedaleko severozápadního břehu moře, aby vzdorovala možnému útoku z Amanu. Té pevnosti velel Melkorův pobočník Sauron a jmenovala se Angband.

Čas neúprosně kvapil, a Valar si začali uvědomovat, že se blíží čas příchodu Ilúvatarových dětí. Uvědomovali si také vzrůstající sílu Melkora a zla, které ve Středozemi zasel. Tu Yavanna promluvila před Valar a řekla: "Hodina se blíží a v tomto věku se zjeví naše naděje a Děti procitnou. Máme tedy nechat jejich sídelní země zpustlé a plné zla? Mají chodit ve tmě, zatímco my máme světlo? Mají nazývat pánem Melkora, zatímco Manwë sedí na Taniquetilu?"

A Tulkas vykřikl: "Pusťme se rychle do války! Neodpočívali jsme příliš dlouho po boji a není už naše síla obnovena? Bude s námi věčně soupeřit jeden jediný?"

Na Manwëho pokyn však promluvil Mandos a řekl: "V tomto věku opravdu přijdou Ilúvatarovy děti, ale ještě nepřicházejí. Navíc je souzeno, že Prvorození přijdou za tmy a nejdříve pohlédnou na hvězdy. Velké světlo bude k jejich úpadku. V nouzi budou vždycky vzývat Vardu."

Nato Varda odešla z rady a započala veliké dílo, největší ze všech děl Valar od příchodu do Ardy. Vzala stříbrnou rosu z kádí Telperionu a udělala z ní nové a jasnější hvězdy, než přijdou Prvorození. Vzala také mnoho jiných prastarých hvězd a sestavila je ve znamení na nebesích Ardy.

Vypráví se, že právě když Varda dokončila svou práci (a byla dlouhá), když poprvé vykročil na oblohu Menelmacar a modrý oheň Helluinu zakmital v mlhách nad okrajem světa, v tu hodinu procitly Děti země, Ilúvatarovi Prvorození. U hvězdného jezera Cuiviénenu, Vody probuzení, vstali z Ilúvatarova spánku, a když bydleli ještě mlčky u Cuiviénenu, jejich oči nejdříve ze všeho spatřily nebeské hvězdy. Proto vždy milovali hvězdný svit a ctili Vardu Elentári nade všechny Valar.

V proměnách světa byly tvary země i moří rozbity a předělány; řeky si nezachovaly svůj směr a hory nezůstaly nepohnuté a ke Cuiviénenu není návratu. Mezi elfy se však říká, že ležel daleko na východě Středozemě, směrem na sever, a že to byla zátoka vnitrozemského moře Helcaru; a to moře stálo tam, kde bývaly kořeny Illuinu, než jej Melkor vyvrátil. Teklo tam mnoho vod z vysočiny na východě a první zvuk, který elfové slyšeli, byl zvuk tekoucí vody a zvuk vody padající přes kamení.

Dlouho bydleli ve svém prvním domově u vody pod hvězdami, s úžasem chodili po Zemi a začali vytvářet řeč a pojmenovávat všechno, čeho si všimli. Sami sobě říkali Quendi, totiž ti, kteří mluví hlasem, protože zatím se nesetkali s žádným jiným živým tvorem, který by mluvil nebo zpíval.

Jednou Oromë náhodou vyjel lovit na východ. U břehů Helcaru zahnul na sever a projel pod stíny Orocarni, Východních hor. Tu náhle Nahar silně zaržál a stanul. Oromë se podivil a seděl mlčky a zdálo se mu, že v tichu země slyší z dálky zpívat mnoho hlasů.

Tak tedy Valar nakonec je náhodou našli ty, které tak dlouho očekávali. A při pohledu na elfy byl Oromë jat údivem, jako by to byly bytosti náhle, úžasně a nepředvídatelně vzniklé...

Zpočátku byly Ilúvatarovy Starší děti silnější a větší než později, ale sličnější nebyly, protože krása Quendi ve dnech jejich mládí sice přesahovala všechnu jinou krásu, jíž dal Ilúvatar vzniknout, ale nezanikla, žije na Západě a obohatila se žalem a moudrostí. A Oromë si Quendi zamiloval a pojmenoval je v jejich vlastním jazyce Eldar, hvězdný lid; potom však to jméno nosili jen ti, kteří ho následovali cestou na Západ.

Mnozí Quendi se však Oromëho příchodu zděsili, a to bylo Melkorovo dílo. Melkor si totiž první povšiml, že se Quendi probudili, a poslal stíny a zlé duchy, aby je špehovali a přepadali. Tak se stalo, že několik let před příchodem Oromëho stačilo, aby se někdo z elfů zatoulal buď sám, nebo v malé skupince, a často zmizeli a nikdy se nevrátili. Quendi říkali, že je chytil Lovec, a báli se.

A tak když Nahar zaržál a Oromë mezi ně skutečně přišel, někteří Quendi se skryli, někteří uprchli a ztratili se. Ale ti, kteří měli odvahu a zůstali, brzy postřehli, že Velký jezdec není žádný přízrak ze tmy; ve tváři měl totiž světlo Amanu a všichni nejušlechtilejší elfové k němu byli přitahováni.

Ale o těch nešťastnících, které polapil Melkor, se ví pramálo jistého. Přesto se moudří z Eressëi věří, že všichni Quendi, kteří padli Melkorovi do rukou, byli uvězněni a pomalým uměním krutosti byli zkaženi a zotročeni, a tak vypěstoval Melkor ohavné plemeno skřetů ze závisti k elfům a jim na posměch. Později se stali jejich nejkrutějšími nepřáteli.

Oromë se nějaký čas zdržel mezi Quendi a pak rychle odjel přes zemi a moře do Valinoru a přinesl novinu do Valmaru; a mluvil o stínech, které znepokojují Cuiviénen. Manwë dlouho zamyšleně seděl na Taniquetilu a hledal Ilúvatarovu radu. Pak sestoupil do Valmaru a svolal Valar do Soudného kruhu. "Toto je Ilúvatarova rada v mém srdci", řekl Manwë, "Měli bychom se opět ujmout vlády nad Ardou a osvobodit Quendi z Melkorova stínu."

Tak Valar vyšli z Amanu s válečnou silou a začali válku s Melkorem. Melkor nikdy nezapomněl, že tato válka byla svedena pro elfy a ti že byli příčinou jeho pádu. Ovšem ti na těch činech neměli žádný podíl a málo vědí o jízdě moci Západu proti Severu na počátku svých dnů. Vědí jen to, že se země třásla a sténala, vody se hnuly a na severu byla světla a mohutné ohně. Při těchto mohutných bitvách se tvar Ardy změnil, hory se hroutili a jiné vyvstávali, řeky měnili svůj směr a Velké moře se rozšířilo a prohloubilo. Nakonec byli Melkorovi sluhové poraženi nebo se rozutekli a brány Utumna byly proraženy, ze síní servána střecha a Melkor utekl do nejhlubší jámy. Pak vystoupil Tulkas jako bojovník za Valar, zápasil s ním a porazil ho na hlavu. A Melkor byl spoután řetězem Angainorem, který vyrobil Aulë, byl odveden do zajetí, a svět měl na dlouhou dobu mír. Valar však neobjevili všechny silné kobky a jeskyně, kde zůstalo ještě mnoho zlých bytostí a jiné se rozutekly do tmy a toulaly se pustinami světa.

Potom se Valar opět shromáždili k poradě a rozešli se v názorech. Někteří soudili, že by měli být Quendi ponecháni, ať si chodí po Středozemi, jak je jim libo, a ať svými dary dovednosti uspořádají všechny země a zahojí jejich rány. Většina však se o Quendi bála v nebezpečném světě uprostřed klamů hvězdného šera; navíc si zamilovali krásu elfů a toužili po jejich společnosti. Proto nakonec Valar pozvali Quendi do Valinoru, aby se navždy shromáždili u kolen Mocností ve světle Stromů, a Mandos přerušil mlčení slovy: "Tak je souzeno." Z toho pozvání vzešlo mnoho běd, které později nastaly.

Elfové však zprvu nechtěli uposlechnout pozvání, protože zatím viděli všechny Valar kromě Oromëho jen rozlícené, když šli do války, a děsili se jich. Proto k nim byl opět poslán Oromë a vybral mezi nimi vyslance, aby šli do Valinoru a mluvili za svůj lid; byli to Ingwë, Finwë a Elwë, kteří byli později králi. Přišli a naplnila je bázeň před slávou a majestátem Valar a velmi zatoužili po světle a nádheře Stromů. Pak je Oromë odvedl zpátky do Cuiviénenu, oni promluvili před svým lidem a radili jim, aby uposlechli pozvání Valar a přestěhovali se na Západ.

Tu došlo k prvnímu dělení elfů. Příbuzní Ingwëho a většina příbuzných Finwëho a Elwëho byli získáni slovy svých pánů a byli ochotni odejít s Oromëm; ti byli od té doby známi jako Eldar. Mnozí však pozvání odmítli, dali přednost hvězdnému svitu a širým prostorám Středozemě před pověstí o Stromech; to jsou Avari, Neochotní; oddělili se v tom čase od Eldar a setkali se, až když uplynulo mnoho věků.

Eldar se nyní připravovali n velký pochod ze svých prvních domovů na východě. Uspořádali se do tří zástupů. Nejmenší zástup se vydal na cestu první a vedl je Ingwë, nejvyšší pán celého elfského rodu. Vstoupil do Valinoru, sedí u nohou Mocností a všichni elfové ctí jeho jméno; nikdy se však nevrátil a nepohlédl již na Středozem. Jeho lid byli Vanyar neboli Sliční elfové, milovaní Manwëho a Vardy, a jen málo lidí s ním mluvilo.

Potom šli Noldor, jejichž jméno sluje moudrostí, lid Finwëho. Jsou to Hloubavý elfové, přátelé Aulëho; prosluli v písních, protože dlouho a bolestně bojovali a lopotili se v dávných severních zemích.

Největší zástup elfů šel poslední a jmenují se Teleri, protože se cestou loudali a nebyli zcela rozhodnuti přejít ze šera do světla Valinoru. Měli velkou zálibu ve vodě a ti, kteří nakonec došli na západní pobřeží, si zamilovali moře. Proto se v zemi Aman stali Mořskými elfy, Falmari, neboť provozovali hudbu u narážejících vln. Měli dva pány, protože jejich počet byl veliký: Elwëho Singolla (což značí Šedoplášť) a jeho bratra Olwëho.

To byly tři rody Eldalië, které posléze došli na Nejzazší západ ve dnech Stromů a říká se jim Calaquendi, Světlí elfové. Ale byli i jiní Eldar, kteří sice vyrazili na pochod k západu, ale na dlouhé pouti se ztratili, odbočili nebo zůstali na pobřeží Středozemě; ti byli vesměs z rodu Teleri. Bydleli u moře nebo se toulali po lesích a horách světa, a přece byla jejich srdce obrácena k Západu. Těm elfům říkají Calaquendi Úmanyar, protože nikdy nedošli do země Aman a do Blažené říše, ale Úmanyar i Avari jsou společně nazýváni Moriquendi, Temní elfové, protože nikdy nespatřili Světlo, které bylo dříve než Slunce a Měsíc.


Velká Pouť

Po výše uvedených událostech se ti elfové, kteří toužili vidět světlo Blažené říše vydali na svůj Velký pochod.

Oromë vedl veliký dav po severní straně kolem vnitrozemského moře Helcaru. Když někteří viděli veliké černé mraky, jež přetrvávali kolem Utumna, dostali strach a odešli. Je možné, že se vrátili do Cuiviénenu a připojili se k Avari. O tom, zda se někteří nebo všichni později vydali na Západ, se nic neříká. Ti, kdo vytrvali, pomalu postupovali přes nesčetné míle a často se nadlouho zastavovali, dokud se nevrátil Oromë. Tak postupně došli do nyní známých zemí - snad právě po stezce, z níž se stala stará cesta hvozdem. Prošli lesem, pravděpodobně Velkým zeleným hvozdem, k východnímu břehu Velké řeky, později známé jako Anduina. Za jejími vodami viděli čnít Mlžné hory. Teleri, vždy nejpomalejší a nejzdráhavější, dlouho tábořili na východním břehu. Vanyar a Noldor chvátali přes řeku, zlezli horské průsmyky a sestoupili do Eriadoru. Jejich trasa musela vést natolik jižně, aby mohli putovat v teple, a natolik severně, aby museli jít přes hory místo okolo nich, nedostali se do lesů na jihu a mohli přebrodit větší řeky. Krátce řečeno, je nanejvýš pravděpodobné, že Velká východní cesta měla počátek v této pradávné stezce.

Noldor a Vanyar pokračovali v cestě na Západ, až dospěli k Velkému moři na pobřeží mezi Balarskou zátokou a zálivem Drengist. Nejdřív ovšem překročili Sirion. Elfové se zalekli světa vod a stáhli se do jim známějších kopců a lesů, zejména do Neldorethu a Regionu, kde se utábořil Finwë. Zůstali tam dlouhé roky.

Lenwë mezitím odvedl některé Teleri na jih po proudu Anduiny. Později se stali známými jako Nandor, "ti, kteří se obracejí nazpět". Někteří zůstali kolem Velké řeky, jiní šli k moři a část z nich musela nakonec projít Rohanskou branou do Eriadoru. Obklopily je veliké lesy, a tak se z nich stali lesní elfové, snad předkové lesních elfů, kteří obývali Temný hvozd a Lórien. Lid Denethora, syna Lenwëho, nakonec překročil hory na západě z Eriadoru do Ossiriandu a posléze byl přejmenován na Laiquendi, Zelené elfy. Většina Teleri pokračovala v cestě na Západ o věky dříve než Denethor, zatímco Vanyar a Noldor stále ještě čekali v Beleriandu, avšak Teleri se opět zastavili - tentokrát východně od řeky Gelionu.

Na Ulmovu výzvu přitáhl Ossë do Balarské zátoky osamělý ostrov a převezl Noldor a Vanyar do Valinoru (podle jedné pověsti to byl týž ostrov, na němž se do Valinoru přepravovali Valar). Teleri byli velmi vyvedeni z míry tím, že byli opět opomenuti, a mnozí postoupili na západ k ústí Sirionu. Po dlouhých letech odloučení poslal Ulmo ostrov zpět, mnohým se však již nechtělo odjíždět. Někteří si zamilovali Bližší břeh a stali se z nich Falathrim, pobřežní lid - mezi nimi Círdan, Stavitel lodí, vládce přístavů Eglarestu a Brithombaru. Elwë zmizel v Nan Elmothu a mnozí z jeho lidu se vrátili do lesů a říkali si Eglath, Opuštěný lid. Když se však opět objevil, stali se z nich Sindar, Šedí elfové.

Většina Teleri vyplula na Západ, litovali však ztráty známé země. Na jejich přání zakotvil Ulmo ostrov v zátoce a tam zůstal navěky stát jako Tol Eressëa, Osamělý ostrov. Valar otevřeli Calaciryi, aby na Teleri dopadala zář ze Světelného průsmyku. Uvnitř průsmyku vzniklo město Tirion, v němž sídlili Noldor a též Vanyar (dokud se nerozhodli odejít na pláně Valinoru). Nakonec začalo světlo Teleri přitahovat. Tehdy je Ossë naučil stavět lodě a dovlekl je na břeh, kde žili v Alqualondë.

Útěk Noldor A Beleriandské Války

Fëanor byl mocný mezi Noldor, byl urostlý a sličné tváře, panovačný, oči měl pronikavě jasné a vlasy havraní; o každý cíl usiloval dychtivě a vytrvale. Málokdo dokázal změnit jeho dráhu radou, nikdo silou. Ze všech Noldor, kteří kdy byli, měl nejbystřejší mysl a nejobratnější ruce. V mládí vylepšil Rúmilovo dílo a vynalezl písmena, která nesou jeho jméno a která od té doby Eldar stále používali; byl to on, kdo první z Noldor přišel na to, že se dají uměle vyrobit drahokamy větší a zářivější než kameny ze země. První drahokamy, jež Fëanor vyrobil, byly bílé a bezbarvé, ale v hvězdném svitu planuly modrým a stříbrným ohněm jasněji než Helluin; a udělal další krystaly, v nichž bylo možno vidět vzdálené věci, malé, ale zřetelné, jako očima Manwëho orlů. Fëanorova mysl a ruce málokdy odpočívaly.

V tom čase byly vyrobeny věci, které se později staly nejproslulejšími ze všech elfských děl. Když totiž Fëanor nabyl plné síly, dostal nový nápad, nebo snad k němu přišel nějaký stín předtuchy osudného dne, který se blížil, a dumal, jak by bylo možno uchovat nezničitelné světlo Stromů, jas Blažené říše. Pak zahájil dlouhé a tajné dílo a vynaložil všechnu svou moudrost, sílu a dovednost, a na konci všeho udělal silmarily. Tvarem byly jako tři velké klenoty. Ale až do Konce nebude známo z jaké látky byly vyrobeny. Vypadala jako démantový krystal, a přece byla silnější než diamant, takže ji nemohla poškodit ani rozbít žádná síla v Království Ardy. Vnitřní oheň silmarilů udělal Fëanor ze smíšeného světla valinorských Stromů, a to v nich dosud žije, přestože Stromy dávno uschly a již nesvítí.

Všichni, kdo bydleli v Amanu, nad Fëanorovým dílem žasli a těšili se z něho. A Varda silmarily posvětila, takže se jich od té doby nemohlo dotknout žádné smrtelné tělo, nečisté ruce ani nic zlého, aniž by to bylo spáleno a sežehnuto, a Mandos předpověděl, že jsou v nich uzamčeny osudy Ardy, země, moře i vzduchu. Fëanorovo srdce bylo pevně připoutáno k věcem, jež sám udělal.

Tu Melkor chtivě zatoužil po silmarilech a sama vzpomínka na ně byla v jeho srdci jako sžíravý oheň. Od té chvíle rozpálen touto žádostí stále dychtivěji usiloval o Fëanorovo zničení a o rozbití přátelství mezi Valar a elfy. Protože to dělal tajně a vychytrale, dlouho nikdo nic nepoznal. Tak po dlouhou dobu vkládal lži do myslí elfů a největší úspěch měl u Fëanora. Když viděl, že se lži mezi Noldor rozhořívají, začal s nimi mluvit o zbraních - v tom čase začali Noldor kovat meče, sekyry a kopí. Nadělali také štíty se znaky mnoha domů a rodin, které spolu soupeřily.

Nezahálel ani Fëanor a jako první začal pobuřovat proti Valar a mluvit o nevolnictví Noldor v Amanu. Byl první, který tasil zbraň na svého vlastního bratra a pomýšlel na prolití krve. Po tomto incidentu byl Valar vyslýchán v Soudném kruhu a podařilo se odhalit Melkorovy lži. Sám Fëanor byl ale souzen za to, že vytáhl zbraň a porušil mír ve Valinoru. Na dvanáct let měl podle rozsudku opustit Tirion. Do vyhnanství s ním šlo jeho sedm synů a postavili na severu Valinoru v kopcích hradiště a pokladnici a tam ve Formenosu byla uskladněna spousta šperků i zbraní a silmarily byly uzavřeny do železné komory. Z lásky k Fëanorovi tam přišel i král Finwë a v Tirionu panoval Fingolfin.

Na Manwëho příkaz byl Fëanor na Taniquetilu, když Melkor a Ungoliant uhasili světlo Stromů a přehnali se přes Formenos, ukradli silmarily a zabili Fëanorova otce Finwëho. Fëanor se rozlítil, nedbal své vyhnanství a vrátil se do Tirionu. Přes domluvy nevlastních bratrů ovládl svou vůlí všechny kromě desetiny Noldor, a nakonec zde byla vyřčena strašná přísaha při samotném Ilúvatarovi vyhrazující právo na silmarily Fëanorovi a jeho synům. Pak se Noldor jen s nepatrnými přípravami dali na pochod; nakonec z Fëanorem šel i Fingolfin, který předtím přísahal svému bratrovi, že ho bude doprovázet kamkoli se vydá.

Fëanorův zástup byl v čele pochodu, následován větším vojem Fingolfinovým, vzadu šel Finarfin. Cesta na sever byla dlouhá a zlá a za ní čekalo Velké moře. Proto se Fëanor pokusil přemluvit Teleri, aby se k nim připojili, nebo aby jim aspoň půjčili své lodě. Když se mu to nepodařilo, počkal, dokud nepřišla většina jeho následovníků, potom je odvedl do přístavu a začal lodě obsazovat. Teleri je odráželi, dokud nepřišel Fingon s předvojem Fingolfinova vojska. Do boje se zapojila jeho síla a Noldor nakonec lodě vydobyli a odpluli dříve, než dorazila většina Fingolfinova vojska. To muselo pomalu a klopotně putovat po skalnatém pobřeží, zatímco Noldor veslovali na bouřlivém moři těsně při břehu.

Putovali dlouho a moře i souš byly zlými nepřáteli. Potom, daleko na severu, když zdolávali Araman, je zastavil mocný hlas, pronášející Sudbu Noldor. Nato se Finarfin a jeho následovníci, od počátku nejméně ochotní, vrátili do Tirionu. Většina lidu však šla dál. Zástupy se blížily k Helcaraxë, a zatímco se dohadovaly, kudy přejít, Fëanorův lid se tajně nalodil a Fingolfina opustil. Plavili se na východ a na jih, přistáli v Losgaru a bílé lodě spálili. Když vyšplhali na východ do Hithlumu, k severnímu břehu jezera Mithrim, byli přepadeni vojskem Angbandu a Fëanor byl zabit.

Fingolfinův zástup, rozhněvaný zradou, se odvážil přejít přes kry Ledové tříště. Snad týdny trvalo, než se dostali na pevnou půdu Středozemě v okamžiku, kdy vycházel Měsíc. Sedm dní nato vstalo Slunce, právě když Fingolfin vpochodoval do Mithrimu. Pochodoval dál až k samotným branám Angbandu, avšak jeho výzva se nedočkala odpovědi. Vrátil se do Mithrimu, kde se ti, kdo zůstali z Fëanorovců, stáhli na jižní břeh jezera, aby se vyhnuli další srážce.

Během více než šesti set let, kdy obýval Angband, se Morgoth snažil ovládnout ty, kdo žili na severozápadě Středozemě: elfy, lidi i trpaslíky. Během té doby bylo svedeno pět významných bitev a Velká bitva.

Krátce před návratem Noldor do Středozemě napadl Morgoth Sindar a zamýšlel rychle opanovat celou oblast. Jeho velké vojsko se rozdělilo na dvě části, z nichž jedna šla po proudu Sirionu na západ a druhá mezi Arosem a Gelionem na východ. Některé tlupy možná překonaly i průsmyky Anach a Aglon, protože se uvádí, že skřeti "mlčky prošli do severských vysočin".

Na východě se ujal ofenzívy král Thingol a vyvedl lid z Menegrothu a lesa Regionu. Povolal Denethora z Ossiriandu a ten zároveň zaútočil z východu. Skřeti, napadení ze dvou stran, se museli obrátit zády k sobě a bránit se. Družiny skřetů obrácené k východu přemohly Denethora a obklíčily ho na Amon Erebu, kde padl, než ho stačilo zachránit Thingolovo vojsko. Když pomoc přišla, elfové zahnali Morgothovy otroky na útěk. Z těch mála skřetů, kteří unikli, většinu později skolily sekyry trpaslíků z hory Dolmedu.

Většina západního vojska tábořila na planině mezi Narogem a Sirionem a pustošila celý Západní Beleriand. Vojska z Brithombaru a Eglarestu vedená Círdanem se bránila, byla však zahnána zpět do svých opevnění a obklíčena. Západní vojsko tedy obsadilo Západní Beleriand a Falas, kdežto východní Morgothovo vojsko bylo zničeno. Každý z protivníků zvítězil jen napůl. Doriath stál nedotčen a od té doby byl obepnut čarovným Melianiným pásem. Druhá bitva (Dagor-nuin-Giliath, Bitva pod hvězdami)

Zatímco se Noldor probíjeli Aramanem, Morgoth již zbudoval Thangorodrim, přebudoval svá vojska a svedl bitvu se Sindar, aby utvrdil svou nadvládu. Skřeti stále obléhali přístavy Brithombar a Eglarest, když nečekaně dorazilo do zálivu Drengist Fëanorovo vojsko a utábořilo se na severním pobřeží jezera Mithrim.

Morgoth doufal, že Noldor zničí, než se stačí pevně usadit, a tak poslal své vojsko přes průsmyky Ered Wethrin. Přestože Morgothovy tlupy početně převyšovaly elfy, skřeti byli rychle poraženi. (Bylo tomu tak často, když otroci bojovali s těmi, kdo byli naplněni spravedlivým hněvem.) Zbytek skřetů tedy ustoupil průsmyky na planinu Ard-galen, s Noldor v patách.

Vojska, jež obléhala přístavy, vykročila na sever, aby pomohla v bitvě, avšak Celegorm je u Eithel Sirionu přepadl ze zálohy. V pasti mezi Celegormovými a Fëanorovými vojsky bojovali skřeti deset dnů. Postupně museli být obklíčeni a vehnáni do bažiny Serechu, kde až na několik málo zahynuli. Vojsko rozlíceně postupovalo dál k Ard-galenu a pronásledovalo i tuto hrstku. Fëanor se hnal napřed jen s malou skupinou v naději, že dovrší vítězství a snad se utká se samotným Morgothem. Záhy se však na hranici Dor Daedelothu stal z pronásledovatele pronásledovaným. Nejenže se skřeti obrátili k boji, ale na pomoc jim navíc přišli balrogové z Thangorodrim. Fëanor dál bojoval sám a nakonec byl sražen k zemi. Příchod jeho synů jej zachránil a balrogové se se zbytkem skřetů vrátili do Angbandu. Učinili to však zřejmě úmyslně, protože věděli, že Fëanor je smrtelně raněn (přestože byl nesmrtelný). Vítězství bylo neúplné a ztratilo lesk.

Třetí Bitva

Během šedesáti let po Dagor-nuin-Giliath se Noldor pevně usadili ve Středozemi. Morgothovi informátoři se domnívali, že elfové se zaměstnávají spíš svými domácími záležitostmi než vojenskou ostrahou. Morgoth opět vyslal vojsko skřetů, zvěstované výtrysky plamenů v Železných horách.

Několik malých tlup prošlo Sirionským průsmykem a Maglorovou branou. Rozptýlili se po Východním i Západním Beleriandu v jakési partyzánské válce. Elfové z té oblasti se jim postavili - pravděpodobně Noldor, ačkoli na západě možná přispěl Círdan. Doriath byl chráněn Melianiným pásem. Zelení elfové z Ossiriandu po svých hrozných ztrátách v první bitvě odmítali otevřený boj.

Hlavní voj skřetů mezitím napadl Dorthonion, kde museli nést hlavní nápor Angrod a Aegnor. Když od západu a od východu postoupili Fingolfin a Maedhros, skřeti byli polapeni ve svírajících se čelistech a donuceni k ústupu. Prchali na Sever, byli však pronásledováni. Skřetí vojsko bylo poraženo na dohled od bran Angbandu. Poprvé tak bylo vítězství v bitvě z Morgothem úplné.

Noldor se tím upamatovali na stále hrozící nebezpečí a upevnili své obklíčení. To byl počátek Obklíčení Angbandu, jež trvalo téměř čtyři sta let. Tento čas míru narušovaly jen drobné šarvátky. Po stu letech došlo k malému útoku na Fingolfina, který byl rychle odražen. Po dalším století zahnal elfy pod ochranu vysočiny tehdy ještě nedospělý drak Glaurung, Fingonovými lučištníky však byl donucen k ústupu z Ard-galenu. Morgoth zanechal otevřených útoků a během Dlouhého míru místo toho používal své síly kradmo k zradě a zastrašování vězňů. Čtvrtá bitva (Dagor Bragollach, Bitva náhlého plamene)

Během Obklíčení a Dlouhého míru stačili Noldor dobudovat svou obranu. Byl dokončen Nargothrond a postaven skrytý Gondolin. Kolem celého Ard-galenu se objevily četné pevnůstky. Z Východu přišli lidé a noldorská knížata získala služby mnoha těchto udatných mužů. Ani Morgoth nezahálel. V roce 455 byl mír porušen a z Angbandu vypuštěny drtivé síly.

Bitva byla opět ohlášena plameny, tyto však byly zhoubnější než plameny třetí bitvy. Puklinami v zemi prýštily řeky ohně, spálily Ard-galen a prakticky všechny strážní oddíly, které tam tábořily. Za ohněm rychle přicházelo moře skřetů vedené balrogy a Glaurungem, který již dorostl plné síly. Nebyla to krátká bitva, vybojovaná za několik dní. Útoky začali v zimě a pokračovali v plné síle celé jaro a nikdy od té doby úplně neskončily.

Nejdříve podlehl náporu Dorthonion. Angrod a Aegnor byli zabiti a jejich zbylý lid rozprášen. Na východě byly zničeny a opuštěny všechny obranné valy kromě Maedhrosova, protože tam přišel Glaurung v čele přívalu skřetů. Maglorova jízda byla upálena na pláni Lothlannu a Maglor ustoupil k Himringu a bojoval spolu s Maedhrosem. Průsmyk Aglon byl proražen a Celegorm s Curufinem se probili do Nargothrondu. Skřeti zabrali pevnosti na západní straně hory Rerir, obsadili Thargelion a znečistili jezero Helevorn. Potom se rozptýlili po Východním Beleriandu. Caranthir prchl na jih, připojil se k Amrodovi a Amrasovi a vybudoval opevnění na Amon Erebu.

Na Západě zůstal Turgon skryt ve svém útočišti, Finrod však vyšel z Nargothrondu na sever. V bažině Serechu byl oddělen od svého vojska. Obklíčen skřety by byl zahynul, kdyby jej včas nezachránil Barahir, který sestoupil ze západního Dorthonionu. Finrod a jeho lid pak ustoupili do Nargothrondu, zatímco Barahir pokračoval v boji v Dorthonionu.

Do Hithlumu nevešly žádné nepřátelské jednotky, ačkoli Fingolfinova vojska stěží dokázala uhájit své pevnosti. Když velekrále Fingolfina zastihla zpráva o pádu tolika z Noldor, rozjel se tryskem k Thangorodrim a svedl souboj s Morgothem.

Nepřítel byl raněn na těle i ve své pýše, Fingolfin však padl - udatný, avšak proti takovému zlu bezmocný. Pátá bitva (Nirnaeth Arnoediad, Bitva nespočetných slz)

Inspirován činy Berena a Lúthien, rozhodl se Maedhros v roce 473, že ofenzíva proti Angbandu by mohla Noldor pomoci získat ztracené pozice. V osmnácti letech od Dagor Bragollachu utrpěli další ztráty. Maedhrosova unie nejprve vypudila skřety z Beleriandu a o letním slunovratu se shromáždila k útoku na Thangorodrim.

Podle původního plánu měl Maedhros v čele východního vojska vylákat armádu z Angbandu. Pak mělo ze západu zaútočit Fingonovo vojsko, skryté v Ered Wethrin. Na východě stáli elfové a lidé z Himringu, vedení Maedhrosem a Bórovými syny, elfové a lidé z Amon Erebu, vedení Caranthirem a Uldorem, a Naugrim. Na západě stáli elfové a lidé z Hithlumu pod vedením Fingona, Huora a Húrina, elfové Falasu, lidé z Brethilu, malá družina z Nargothrondu, vedená Gwindorem, a z Menegrothu jen dva elfové. Neočekávaně vyšel z Gondolinu Turgon s desetitisícovým vojskem. To pravděpodobně zdvojnásobilo vojska na západě a spojenci byli plní naděje - avšak vítězství je nečekalo.

Morgoth znal plán bitvy a vyslal sílu skřetů, aby vyprovokovala západní vojsko. Většina Fingonových - a několik málo Turgonových - oddílů se rozpálila Gwindorovým hněvem. Vyrazili v nepořádku z kopců, porazili vojsko skřetů a hnali se přes Anfauglith. Gwindorova družina dokonce vjela branou do Thangorodrim. Pak sklapla Morgothova past. Ze všech stran se vyřítilo obrovské vojsko. To Fingonův zástup nejen odrazilo, ale pronásledovalo a obklíčilo jej. Většina mužů z Brethilu padla v zadním voji. Turgon pak připochodoval z jihu a obklíčení prolomil.

Konečně dorazil Maedhros. Byl v oněch pěti dnech bitvy zdržen zradou. Východní vojsko však Fingonovi na pomoc nikdy nepřišlo, protože z Angbandu byla vypuštěna další armáda, vedená drakem Glaurungem a balrogem Gothmogem. Glaurung a jeho vojáci napadli Maedhrose. Zároveň odpadl zrádný Uldor a zaútočil na Maedhrose zezadu, zatímco zprava ho přepadli další lidé, kteří se vyhrnuli z kopců. V boji na třech frontách bylo východní vojsko rozprášeno. Udatnost trpaslíků, kteří zadrželi Glaurunga, umožnila vojsku pomalu ustoupit a prchnout do Ossiriandu.

Mezitím Gothmogovo vojsko odrazilo Turgona a znovu obklíčilo Fingona. V této pasti Fingon padl a zahynula většina jeho vojska. Když byla bitva ztracena, Húrin přesvědčil Turgona, aby se vrátil do Gondolinu a uchránil tajemství skrytého města. Huor a Húrin s muži z Dor-lóminu vytvořili živou zeď přes bažinu Serech a střežili jejich odchod. Zahynuli tam všichni kromě Húrina, který byl odvlečen k Morgothovi, aby jím byl mučen. Tak byl Hithlum zbaven obyvatel a Himring zůstal opuštěný. Celá vysočina kromě říše Gondolinu byla v rukou Nepřítele. Velká bitva (Válka hněvu)

O konečné bitvě lze říci jen málo, přestože její důsledky byly obrovské. Více než sto let po Nirnaeth Arnoediad vyslyšeli Valar Eärendilovu prosbu a připravili se k třetímu a poslednímu útoku na Morgotha. S nimi šli z Valinoru Vanyar a Noldor, avšak Teleri byli ochotni pouze přepravit je ve svých bílých lodích. Vojsko muselo přistát v Beleriandu, protože ten "zahořel skvělostí jejich zbraní". Když vojsko dorazilo do Středozemě, připojili se k němu pouze Edain; z elfů žádný.

Valinorské vojsko se přiblížilo k Angbandu. Stejně jako ve všech předchozích střetnutích mezi Valar a Morgothem (padlým Valou) se třásla země. Byli tak mocní, že jeho obrovská armáda byla rychle zničena. Nakonec vypustil okřídlené draky vedené Ancalgonem Černým. I Valar byli donuceni k ústupu před těmito zlými stvůrami. Pak připlul Eärendil a Thorondor přivedl voj rychlých orlů. Bojovali s draky celou noc. Těsně před svítáním zabil Eärendil Ancalgona, který se zřítil na Thangorodrim a pobořil jeho vysoké věže. Valar odkryli jámy Angbandu a zahladili celou Morgothovu říši. Sám Morgoth byl v zápase s Tulkasem poražen na hlavu, spoután řetězem Angainorem a vyvržen ven Dveřmi Noci. Do Ardy se víckrát nevrátí, dokud nepřijde Dagor Dagorath.

Uprchlíci Ve Druhém Věku


Během zkázy Severních zemí uprchli a přežili mnozí - dobří i zlí. Služebníci Angbandu prchali na Východ, zatímco obyvatelé z jihu buď odpluli na západ, nebo se přestěhovali do Lindonu a dál. Na konci věku zůstaly dvě koncentrace elfů: na ostrově Balar panovali Gil-galad a Círdan většině lidu, který zůstal z Falasu, Nargothrondu, Gondolinu a Doriathu. Někteří zůstali v Ossiriandu a na Západních ostrovech: byli to zejména Zelení elfové, Sindar z Doriathu a někteří Noldor, kteří následovali Fëanorovy syny. Hrstka těch, kteří dbali výzvy Eönwëho, možná nakvap postavila lodě a vyplula z Balaru, než se potopil, zatímco ostatní udělali totéž poté, co byli zahnáni stoupající vodou dále do vnitrozemí. Většina Noldor a mnozí Sindar se rozhodli vydat na Západ a odpluli během prvního roku Druhého věku. Na Tol Eressëi zbudovali nové město Avallónë, které napříště zůstalo přístavem pro ty, kdo odplouvali ze Středozemě na Západ.

Mnozí Sindar odcházeli až do roku 1600 na východ, kde se připojili k lesním elfům roztroušeným v lesnatých krajích. Nejproslulejší z nich byl Thranduil, který žil pravděpodobně předtím v Doriathu, neboť jeho sídlo ve Velkém zeleném hvozdu bylo velmi podobné tamním. Noldor, kteří zůstali na Bližším břehu, se odstěhovali do země západně od Ered Luin. Kdysi bývala známá jako Lindon, a tak když moře v místě řeky Ascaru prolomilo hory a vytvořilo Lhunský záliv, vzniklé části dostaly nové jména. Gil-galad panoval ve Forlindonu, "Severním Lindonu", Círdan sídlil v Harlindonu, "Jižním Lindonu". Na východním konci zálivu byl zbudován Mithlond, "Šedé přístavy", jenž byl jako přístav nejdůležitější. Dál na západ však byla dobrá kotviště ve Forlondu a Harlondu. S Gil-galadem (synem Fingonovým) bydlel Elrond Půlelf (syn Eärendilův). U Círdana žili Celeborn a Galadriel, dokud v neznámé době neodešli na východ do Lothlórienu. V Lindonu přebýval nějaký čas i Celebrimbor (syn Curufinův). Později přešel s mnoha Noldor do Eriadoru. V roce 750 dospěli do Eregionu (Cesmínie) a postavili Ost-in-Edhil.

Temné Roky

Ve Druhém roku povstal Sauron, mocný Maia, kdysi Morgothův hlavní pobočník a velitel. Zprvu se chtěl napravit, ale po odchodu vojska Valar zůstal ve Středozemi a postupem času opět propadl zlu. Jak Númenorejci stále navštěvovali Středozem, Sauron dostal strach z jejich rostoucího vlivu. Po tisíci let Druhého věku se přestěhoval do Mordoru. Tam začal shromažďovat vojska - Morgothovy stvůry a potomky Východňanů. K nim přidal mnoho dalších, které dokázal zlákat, především lidi. Usiloval také o elfy, a tak se vydal do Lindonu, kam mu Gil-galad nepovolil vstup, a do Eregionu, kde ho klenotníci srdečně přijali. Měl totiž krásnou podobu a bedlivě tajil své černé záměry. Kolem roku 1500 začal Sauron s kováři vyrábět Prsteny moci. Během následujících přibližně pětasedmdesáti let společně vytvořili několik menších prstenů. Tehdy se možná Sauron vrátil do Mordoru, protože Celebrimbor pracoval až do roku 1590 sám na třech největších prstenech; byly jimi Narya, Nenya a Vilya (Prsteny ohně, vody a vzduchu). Brzy poté ukoval Sauron v ohních Orodruiny Vládnoucí prsten. Když si uvědomil, že jeho klamy byly odhaleny, rozhodl se s elfy svést válku, aby je potrestal, dobyl prsteny a utvrdil své panství. Sto let budoval svou armádu. Pak, v roce 1695 napadl Eregion. Gil-galad vyslal Elronda s pomocí Ost-in-Edhilu, avšak než stačili v roce 1697 dorazit, byl Celebrimbor zabit a město padlo. Elrondovým vojskům přispěli na pomoc Khazad-dum, a Lórinand, avšak bylo jich příliš málo na to, aby Saurona vypudili, a Elrond ustoupil se zbylými elfy na sever a vybudoval útočiště Imladris.

Sauron stále ještě neměl, po čem toužil. Získal sice většinu menších prstenů, avšak Tři velké prsteny byly mimo jeho dosah. Začal dobývat Eriador a připravovat se na útok do Lindonu. V roce 1699 ovládala jeho vojska celou zemi, Roklinka byla obklíčena a Sauron si říkal "Pán Země". Elfové odplouvali na západ - odcizení mezi nimi a lidmi v té době ještě nezačalo, a tak přišla nečekaně pomoc z Númenoru. Oddíly Númenorejců se spojily s lindonskými elfy a společně osvobodili Eriador.

Když pak Sauron přiměl Númenorejce, aby se sami zničili a jejich říše byla skutečně zničena, jeho duch se vrátil do Mordoru a doufal, že teď už mu nebude stát nic v cestě k absolutní moci nad Středozemí. Avšak ne všichni Númenorejci podlehli Sauronovým lžím, a ti, kteří odolali, byli ušetřeni strašné zkázy. Elendil se svými syny a jejich lidem zřídili v roce 3320 Druhého věku říše ve vyhnanství Arnor a Gondor.

Poslední Spojenectví


V roce 3429 napadl Sauron Gondor v naději, že mladou říši zničí, než bude mít plně zajištěnou obranu. Isildur a jeho rodina byli nuceni prchnout z Minas Ithil do Annúminasu a Sauronova vojska postupovala k Osgiliathu. Anárion město uhájil a dokonce vypudil nepřítele z Ithilienu, avšak byla to jen dočasná úleva.

Gil-galad a Elendil doufali, že ani Nepřítel není plně připraven, a tak navrhli společný útok na Sauronovu zemi: Poslední spojenectví. Uvádí se, že všechny bytosti kromě elfů, dokonce i zvířata a ptáci, byly rozděleny mezi spojence a Nepřítele, ačkoli do boje šlo jen málo trpaslíků a pravděpodobně žádní enti. Protože spojenci byli v ofenzívě, dva roky shromažďovali vojska a v roce 3431 se severní oddíly vydaly na pochod. Elendil vyčkal na Amon Sulu příchodu Gil-galada a Círdana a společně pokračovali do Imladris, kde strávili tři roky - bezpochyby plánováním, přípravou zbraní a výcvikem. V roce 3434 zlezli Mlžné hory a prošli po proudu Anduiny. Cestou stále přibírali vojska: elfy ze Zeleného hvozdu a Lórienu, trpaslíky z Morie a Anáriona s vojsky z Gondoru. Nakonec bylo vojsko jen o málo menší než to, které bojovalo ve Válce hněvu.

Bitva byla vedena na kamenité pláni Dagorlad severně od Černé brány Mordoru celé "dny a měsíce" a těla byla pohřbívána v pozdějších Mrtvých močálech. Nakonec Spojenci získali převahu a Sauronova vojska ustoupila do Barad-dur. Pevnost byla obléhána sedm let a bylo svedeno mnoho šarvátek, až byl v roce 3441 Sauron nakonec tak stísněn, že vyšel ven. Postavil se svým vyzývatelům na svahu Hory osudu, kde měl jeho prsten největší moc. Vedle Gil-galada stáli Círdan a Elrond a s Elendilem byl Isildur. Gil-galad i Elendil byli zabiti avšak Sauron klopýtl a padl. Když Isildur uťal z jeho ruky prst s prstenem, Sauronův duch uletěl. Pak vojska spojenců zahnala jeho otroky na útěk a jeho pevnost srovnala se zemí. Vítězství však nebylo úplné, protože Prsten nebyl zničen.

Soumrak Elfů

Pád Gil-galada a Elendila před Barad-dur znamenal zánik Posledního spojenectví. Neznamenalo to však, že by elfové a lidé nebyli nadále spojenci avšak došlo mezi nimi k jistému odcizení. Dúnadané teď měli dost svých starostí s obnovou sil po bitvách konce Druhého věku a také se střežením Mordoru a přilehlých oblastí. S pádem Saurona na jistý čas byl v zemích Dvou království i na hranicích klid a mír, ale postupem času se opět začala probouzet nová vlna nenávisti a zla.

Vládnoucí prsten však nebyl zničen - vzal si jej Isildur jako odplatu za smrt svého otce a bratra, ale dlouho mu nebylo souzeno jej vlastnit. V roce 2 Třetího věku byl totiž Isildur i se svým oddílem přepaden při návratu do Arnoru, a na Kosatcových polích svedl bitvu se skřety z Mlžných hor. Jelikož byl na takovýto útok nepřipraven, skončilo to pohromou - sám sice uprchl i s Prstenem do Velké řeky, ale tam jej Prsten zradil - sklouzl mu z prstu do řeky a prozrazený Isildur byl zabit skřetími šípy. Prsten se tak na dlouhou dobu ztratil ze světa, avšak nezanikl...

Elfové se po vítězství nad Mordorem vrátili do svých zemí, kde se také jistý čas vzpamatovávali ze svých ztrát. Na srdci ale měli stín, neboť dobře věděli, že Sauron nebyl zcela zničen, neboť mnoho jeho síly přešlo do Vládnoucího prstenu, který měl navzdory jejich radám u sebe Isildur.

Když pak byl zbudován Dol Guldur a na Velký zelený hvozd padl Stín, netrvalo dlouho, aby elfové začali pochybovat o jeho původci.

Z elfích říší Druhého věku zbyly jen některé: na západě panoval Círdan Lindonu a Šedým přístavům, v Mlžných horách sídlil Elrond v Imladris, v Rhovanionu na východě ležely dvě elfí říše - Velký zelený hvozd, kde panoval Thranduil a Lothlórien, kde vládli Celeborn a Galadriel.

Poté, co padl na Thranduilovu říši první stín, byla přejmenován na Temný hvozd a elfové ovládali pouze jeho severní část. Lothlórien se stal uzavřenou říší, kde Galadriel s pomocí Nenyi, Prstenu vody, vytvořila nejkrásnější místo ve Středozemi - poslední památku na dávno zašlé časy. Z Mithlondu dál odplouvaly bílé lodě na Daleký západ a zpátky už se nevracely. V Roklince, v Posledním domáckém domě, Elrond přechovával mnoho knih a moudrosti, které nostalgicky připomínali někdejší činy a moc Eldar za dnů jejich slávy.

Po celý Třetí věk elfové jen málo zasahovali do dění ve Středozemi - stále více se uzavírali do sebe a ostatním národům se postupně odcizili. Stali se lidem Soumraku a Sluneční světlo pro sebe získali Lidé. Málo se také do záležitostí lidí zapojovali - ti, kteří tak činili, činili spíše radou, než silou. Z těch málo aktivit stojí za připomenutí podíl elfů ve válce proti Angmaru a na jeho zničení a podíl Thranduilova vojska na vítězství v Bitvě pěti armád.

Když se kolem roku 1000 Třetího věku objevili ve Středozemi Istari, byli to právě Páni Eldar, kdo o nich věděli nejvíc, a kteří s nimi plánovali akce proti Nepříteli, v tom čase viditelně sílícímu. Tak vznikla Bílá Rada, jejímiž členy byli kromě Istari také Círdan, Elrond a Galadriel.

Jak se blížil konec Věku, Sauron opět otevřeně povstal, Jeden prsten se opět našel a vše se schylovalo k velké Válce o tento Prsten.

(Zde bych možná nesouhlasil s Tolkienovým výrokem, že elfové neměli na její průběh ani na jejím výsledku žádný podíl, a že Legolas jako člen Společenstva prstenu udělal v porovnání z ostatními nejméně.

Samozřejmě, že Válka o Prsten byla především záležitostí Lidí, ale bez pomoci jiných plemen by možná neskončila tak, jak skončila. Elfové, vzhledem k poloze svých říší nemohli být tím, čím byl Gondor, resp. Minas Tirith, ale Nepřítel nebyl pouze Mordor, ale celý Východ. A nebýt Bitvy pod stromy a tří bitev o Lórien, kde bojovali pouze elfové, a které se řadí do Války o Prsten, neb zde bojovalo pravé křídlo Sauronovy obrovské armády, potvrzeno slovy Gandalfa - "Pomyslete, co mohlo nastat. Dračí oheň a divošské meče v Eriadoru ! V Gondoru by možná nebyla žádná královna. Teď bychom mohli doufat jen v to, že se vítězně vrátíme do trosek a popela." - zásluhu na tom samozřejmě nemají pouze elfové, ale i lidé z Dolu a trpaslíci z Ereboru a to, že drak Šmak byl již dříve zničen...)

Zkrátka a dobře, musí se uznat, že i elfové měli na celkovém vítězství svůj podíl, a třebaže si jej nevydobyli mnoha krvavými střety a bitvami, získali jej svou moudrostí, odhodláním, nezlomností a pomocí těm, kteří ji momentálně potřebovali, ať už se jednalo o Výpravu k Ereboru nebo o pouť Společenstva prstenu.

Válkou o Prsten skončil Třetí věk a začal Čtvrtý - Věk panování Lidí. I když se po Válce rozšířily elfí říše na východě v Temném hvozdu, který byl přejmenován na Hvozd padajících listů a také hranice Lórienu se posunuly dál na východ k Anduině; i když Legolas přivedl elfí lid do Ithilienu, který se stal krásnější než kdykoli předtím, moc elfů ve Středozemi odešla spolu se Strážci Tří elfských prstenů. Jakmile Narya, Nenya a Vilya odpluly na Daleký Západ, elfí říše zšedly a jejich svit pohasl. Nakonec v průběhu Čtvrtého věku elfové jeden po druhém opustili Středozem a pro Eldar nastal konec příběhu a písně...

Podrobnější informace o čeledích a národech Elfů v průběhu Věků

Vanyar

V příbězích, které se dochovaly lidem, se nejméně vypráví o té ze tří čeledí elfů, jež se vydaly na Velkou pouť ze Středozemě do Zemí neumírajících, která je považována za první a jejíž král Ingwë je uváděn jako nejvyšší pán nade všemi elfskými národy. Jsou to Vanyar, Sliční elfové. Zdají se zlatí, protože vlasy mají nejplavější ze všech národů. Jsou nejvíce v souladu s Valar a ti je nejvíc milují; úradky Pána Valar Manwëho a jeho choti Vardy jsou pro ně vždy závazné.

Vanyar neměli mnoho společného s lidmi. Do Středozemě se vrátili jen jednou, a to aby bojovali s Morgothem ve Válce hněvu, jíž skončil První sluneční věk. Žádný z Vanyar se ve Středozemi nezdržel, všichni překročili moře a vrátili se do Zemí neumírajících.

To, co je o Vanyar známo, se lidé doslechli od Vyhnanců - Noldor, kteří se vrátili do Středozemě v době vzniku lidí. Přestože jsou Vanyar nejméně početnou ze Tří čeledí, jsou nejmoudřejší a nejudatnější.

V prvních dnech ve Valinoru postavili s Noldor město Tirion na zeleném pahorku Túně. Bylo to velké město s bílými hradbami a věžemi a nejvyšší ze všech elfských věží byla Mindon Eldaliéva, věž Ingwëho. Z ní svítila přes Stínové moře jedna stříbrná lampa a na nádvoří Ingwëho věže stál Galathilion, semenáček ze stromu Telperionu, a vzkvétal s elfským lidem.

Po čase si však Vanyar ještě více zamilovali světlo Stromů, protože je inspirovalo ke skládání básní a písní, které je jejich největším potěšením. Proto se chtěli usídlit tam, kde je viděli v plné síle. Ingwë tedy vyvedl svůj lid z Tirionu na úpatí Taniquetilu, hory Manwëho. Vanyar se zavázali, že tam zůstanou, a zůstávají tam, přestože Stromy dávno pohasly.

Noldor

Nejmocnější z elfů, kteří obývali Středozem, byli Noldor, nejproslulejší ve zpěvech a pověstech, jež se dochovaly lidem. Byli to elfové , kteří vytvořili Velké klenoty nazývané silmarily a také Prsteny moci. Pro tato díla byly svedeny největší války, jaké kdy elfové a lidé zažili.

Noldor byli druhou z čeledí Eldar, kteří přišli do Zemí neumírajících. Jméno Noldor znamená "poznání" a oni o ně usilovali nejvíce ze všech elfů. V letech Stromů Valar byl jejich králem Finwë a s velikou radostí se tehdy učili od svých vychovatelů, Valar a Maiar. V onom věčném zlatém a stříbrném světle Noldor sílili a zušlechťovali se. Jejich město Tirion na zeleném pahorku Túně, jež hledělo na hvězdami ozářené moře, bylo mocné a krásné. Bylo totiž vystavěno ve Světelném průsmyku nazývaném Calacirya, jediném průchodu přes vysoké hory Pelóri, jež obepínali země Eldamar a Valinor. Touto průrvou proudilo světlo Stromů a dopadalo na západní stranu města. Na východě, ve stínu Túny, hleděli elfové na hvězdy zářící nad Stínovými moři.

Tak se stali Noldor moudrým lidem, ale vynikali především v řemeslech Aulëho, Tvůrce země. Vytesali velké eldamarské věže ze skály a z třpytivého bílého kamene vyrobili mnoho krásných věcí. První vynesli na povrch drahokamy ležící v srdci hor. Kameny velkoryse rozdávali a sídla elfů i Valar se třpytila drahokamy Noldor, ba i pláže a jezírka v Eldamaru prý zářily světlem pohozených drahokamů.

Noldorskému králi a jeho choti Míriel se narodil syn Curufinwë, jemuž se říkalo Fëanor, totiž "ohnivý duch". Ze všech řemeslníků, kteří se naučili řemeslům Aulëho, byl Fëanor největší. Ani mezi Maiar ho nikdo nepřekonal. Jako první totiž vytvořil umělé elfské drahokamy, jež byly jasnější a čarovnější než kameny ze země. Při výrobě byly bledé, ale pod hvězdami se modře a jasně rozzářily, takže byly přirovnávány k očím elfů. Fëanor vyrobil také jiné krystaly, palantíry, "vidoucí kameny". Tyto kouzelné kameny dali o několik věků později elfové z Avallónë Dúnadanům. Největším Fëanorovým činem však bylo vytvoření oněch tří pověstných drahokamů, které zachytily ve svém krystalu smíšené světlo Stromů Valar. Byly to silmarily, nejkrásnější klenoty, jaké kdy viděl svět, protože svítily živoucím světlem. Přesto, jak se vypráví v Quentě Silmarillion a v Noldolantë, Fëanorovy velké ambice spojené se zlými činy Melkorovými vedly k největší zhoubě, jakou kdy poznaly elfské národy. Melkor totiž vyšel s pavoučicí Ungoliant, zničil Stromy, zabil Finwëho a ukradl silmarily. Fëanor složil přísahu pomsty, jež byla od té doby prokletím jeho lidu. V hněvu následoval Melkora, jehož nazval Morgoth, "Temný nepřítel světa", do Středozemě. Tak začala Válka o Klenoty a beleriandské války, které trvaly po celý První sluneční věk.

Během tohoto věku válek Noldor přinesli do Středozemě velké dary. Na čas také vznikla noldorská království v Hithlumu, Dor-lóminu, Nevrastu, Mithrimu, Dorthonionu, Himladu, Thargelionu a Východním Beleriandu. Nejkrásnější z noldorských byla dvě skrytá království: Gondolin spravovaný Turgonem a Nargothrond, kde vládl Finrod Felagund.

Ve Válce o Klenoty byl zabit Fëanor a téměř všech jeho sedm synů: Amrod, Amras, Caranthir, Celegorm, Curufin a po Velké bitvě si vzal život i udatný Maedhros a Maglor utekl a stal se nezvěstným. Padli i Fëanorův nevlastní bratr Fingolfin v boji muž proti muži z Morgothem a Fingolfinovy děti Fingon, Turgon a Aredhel byli zabiti. A přestože jeho druhý nevlastní bratr Finarfin zůstal ve Valinoru, kde vládl ostatku Noldor v Tirionu, všechny jeho děti odešly do Středozemě a jeho čtyři synové Aegnor, Angrod, Finrod a Orodreth byli zabiti. Tak ve Středozemi zůstala ze všech noldorských vládců a jejich dětí naživu jedině Finarfinova dcera Galadriel.

Během let Prvního věku Morgoth a jeho služebníci zničili všechna noldorská království. Tou dobou bylo v Beleriandu mnoho jiných, jejichž osud byl zčásti spjat s osudem Noldor. Tyto války zničily říše Šedých elfů a rovněž trpasličí říše Nogrod a Belegost i většinu panství Tří domů Edain.

Nakonec však proti Morgothovi přišli ze Zemí neumírajících Valar a Maiar. Tak došlo k Velké bitvě a Válce hněvu. Před touto mocnou silou Angband padl a Morgoth byl navždy vyvržen do Vnější temnoty. Boj byl však tak prudký, že se Beleriand rozpadl a většinu ho pohltilo moře.

Válku o Klenoty přežilo málo těch, kdo by mohli odvozovat svůj původ z královské linie Noldor. Poslední noldorské království v Zemích smrtelníků vytvořil Gil-galad, syn Fingona, syna Fingolfinova. Bylo to v Lindonu, který zbyl po dřívějším Ossiriandu a tvořil teď pobřežní země Středozemě.

S Gil-galadem bydlel Celebrimbor, syn Curufinův, pravděpodobně jediný kníže z Fëanorova rodu, který se dožil Druhého věku. Přišli také Galadriel, Půleflové Elros a Elrond a mnoho sindarských pánů, stejně jako Círdan z Falathrim, Laiquendi a Atani - lidé, kteří byli za Války o Klenoty věrní elfům.

Tou dobou mnoho elfů nastoupilo v Šedých přístavech na loď a odplulo na Tol Eressëu v zátoce Eldamaru v Zemích neumírajících. Zbudovali tam město Avallónë. Také Atani dostali krásný ostrov v Západním moři a opustili Středozem.

Avšak všichni z noldorské královské linie zůstali. Gil-galad vládl v Lindonu a Šedé přístavy držel Círdan. Avšak v roce 750 Druhého věku prý Celebrimbor z Lindonu odešel a zbudoval si království na úpatí Mlžných hor nedaleko trpasličího města Khazad-dum. Tito elfové si začali říkat Gwaith-i-Mírdain, "Klenotnický lid", a v legendách pozdějších časů elfští kováři. Zde na Sauronovo lstivé přesvědčování Celebrimbor, vnuk Fëanora, jenž vyrobil silmarily, ukoval Prsteny Moci, a tak vzniklo druhé velké dílo Noldor, o něž bylo svedeno další kolo trpkých válek. Tehdy si totiž Sauron vyrobil Jeden prsten, jenž by ovládal všechny ostatní. Elfové to odhalili a v hněvu povstali, ale ve válce se Sauronem byli Celebrimbor i většina jeho lidu zabiti, Eregion zpustošen, a přestože přišel Elrond Půlelf s vojskem, mohl už jen zachránit hrstku pozůstalých a uchýlit se do Imladris, jíž lidé říkali Roklinka. Tam vznikla jediná noldorská pevnost mezi Modrými a Mlžnými horami.

Tou dobou byl ohrožen i Lindon, ale potomci Edain, Númenorejci, připluli se svým velkým loďstvem a zahnali Saurona na východ. Ještě později se vrátili a Temného pána zajali, ale nezahubili. Drželi ho jako vězně, a tak došlo k jejich pádu, protože je obrátil proti Valar a pro jejich pošetilost je pohltilo moře.

Pak se Sauron vrátil do Středozemě, kde stály pouze noldorské říše Lindon a Roklinka, ačkoli i království ve Velkém zeleném hvozdu a Lothlórienu byly vybudovány noldorskými a sindarskými šlechtici a lesními poddanými. Avšak po Sauronově návratu došlo opět k válce. Vzniklo Poslední spojenectví elfů a lidí a v oné válce, jíž skončil Druhý věk, zabil Sauron Gil-galada a krále Dúnadanů, ale sám byl s celou říší Mordor zničen.

Od té doby nebyl ve Středozemi žádný noldorský Velekrál, ale království zůstala. Panování v Lindonu i v Šedých přístavech připadlo Círdanovi, kdežto v Roklince dál vládl Elrond. Ve Třetím věku bylo nejkrásnější království Lothlórien, kde panovala královna Galadriel, nejurozenější z Noldor, kteří dosud žili ve Středozemi. Ačkoli ve Zlatém lese žilo mezi lidem nazývaným Galadhrim málo Noldor, byl nejzářivější a nejvíc se podobal dávným noldorským říším.

Jak se vypráví v Červené knize Západní Marky, když byl na konci Třetího věku zničen Jeden prsten i Sauron, Elrond byl povolán z Roklinky a Galadriel přišla z Lothlórienu na bílou loď, která je měla odvézt do Zemí neumírajících. Když byla královna pryč, Lothlórien vybledl a noldorská království ve Středozemi ve Čtvrtém věku upadla. Říká se, že Círdan Stavitel lodí odvezl poslední Noldor do Zemí neumírajících. Tam nyní žije ostatek noldorského lidu, který nejvíce trpěl, způsobil největší zármutek, vykonal největší činy a získal největší věhlas ze všech elfů v příbězích, které se dochovaly během věků. Jaké byly jejich činy po odplutí poslední lodi, zjeví těm, kdo žijí v Zemích smrtelníků, jedině Velká hudba na konci.

Teleri

Byli poslední z průvodu Eldar, kteří dorazili do Valinoru. Protože však museli nejdéle čekat na "převoz" jejich řeč se vyvíjela jinak než u Vanyar či Noldor. Za tuto dobu čekání si zamilovali vůni a hudbu moře a proto i po svém příchodu do Zemí neumírajících zůstali a usadili se na pobřeží, stranou od zbylých dvou rodů.

Byli tři čeledě elfů, které se za hvězdných věků vydaly na Velkou pouť z Východu Středozemě do Zemí neumírajících. První dvě se jmenovaly Vanyar a Noldor a jako první z elfského zástupu dospěly do Zemí neumírajících za Velkým mořem. Lid třetí byli nejpočetnější, a tak putovali přes kraje Středozemě nejpomaleji. Během Velké pouti se Teleri stali roztříštěným a rozděleným lidem.

Teleri zůstali stát na hranicích Západu Středozemě a báli se překročit Velkou řeku Anduinu a Mlžné hory. Někteří elfové se odtrhli a šli na jih do údolí Anduiny, kde žili mnoho set let. Říkalo se jim Nandor a za pána si vzali jistého Lenwëho.

Hlavní voj Teleri však pokračoval k západu přes Mlžné a Modré hory do země, jež se později nazývala Beleriand. Tehdy došlo k největšímu rozdělení Teleri. Všichni tábořili ve velkém hvozdu za řekou Gelion, když tu se jim ztratil jejich král Elwë Singollo, který jako jediný z nich spatřil Stromy Valar v Zemích neumírajících. Elwë vkročil do lesa Nan Elmothu a tam upadl v zakletí lásky k Maie Melian. V tom očarování zůstával, roky plynuly a jeho lid ho hledal. Část, která si říkala Eglath, "opuštění", bez něho nechtěla jít dál. Zůstali mu věrní, dokud se nakonec nevrátil s Melian jako svou nevěstou. Eglath byli přejmenováni na Sindar, "Šedé elfy", a pod tímto svazkem elfa a Maii zbudovali během hvězdných roků nejmocnější elfské království ve Středozemi.

Dávno předtím, než se král Elwë vrátil, přijala však větší část Teleri za krále jeho bratra Olwëho a odebrala se na západ k Velkému moři. Tam čekali na znamení Valar, že je přivedou do Zemí neumírajících. Dlouho čekali na pobřeží Středozemě a zamilovali si moře pod hvězdami. Na pobřeží si zpívali smutné a statečné písně. Byli ze všech elfů nejlíbeznější pěvci a nejvíc milovali moře. Někteří jim říkali Lindar, "pěvci", a jiní Falmari, "mořští elfové". Když Maia vlnobití Ossë uslyšel elfské písně, přišel k nim a zpíval jim o vlnách a moři. Od Ossëho se velmi poučili o moři a jejich láska k vzhledu a zvukům oněch bouřných břehů Středozemě ještě vzrostla.

Tak se stalo, že když Pán vod Ulmo připlul k Teleri s ostrovem bez kořenů, který byl lodí, někteří z té čeledi se putování opět zřekli. Dostali jméno Falathrim, "elfové z Falasu", a zůstali z lásky k pobřeží Středozemě. Zvolili si za pána Círdana a usídlili se v přístavech Brithombaru a Eglarestu. Později se stali prvními staviteli lodí ve Středozemi.

Největší část Teleri odešla s Ulmem na západ, přestože Ossë je sledoval a zpíval jim a nedovolil jim zapomenout na požehnání moře. Když Ulmo viděl, jak milují vlny, nechtěl je odvézt z dosahu moře. Když tedy dospěl na dohled Zemí neumírajících, nedopravil je na pobřeží ale zakotvil ostrov v zátoce Eldamaru v dohledu světla země jejich příbuzných, ač mimo jejich dosah. Pouť Teleri se opět přerušila a jeden věk opět žili odděleně od svých příbuzných. Jejich jazyk se pobytem na Tol Eressëi, "osamělém ostrově", změnil; vždy měli na jazyku zvuky moře a jejich jazyk již nebyl jazykem Vanyar a Noldor.

Valar se však na svého bratra Ulma zlobili, protože chtěli přivést Třetí čeleď až na pobřeží své říše. Na jejich výzvu se Ulmo obměkčil a poslal ještě jednou Ossëho, aby je učil. Ossë je, ač nerad, naučil umění stavět lodě, a když byly lodě postaveny, Ulmo poslal obrovské labutě, jež nakonec dovlekli Teleri do Eldamaru.

Teleri byli vděční, že konečně dospěli na konec své pouti, a byli vřele uvítáni. Noldor a Vanyar přišli z města Tirionu na Túně s mnoha dary z drahokamů a zlata. A Teleri časem poznali světlo Stromů a moudrost lidu Valar.

Se svým králem Olwëm budovali krásná sídla z perleti a lodě podobné Ulmovým labutím, s očima a zobáky z gagátu a zlata. Své město nazvali Alqualondë, totiž "labutí přístav". Zůstali blízko vln, které se naučili milovat, chodili po pobřeží nebo se plavili po zátoce Eldamaru. Teleri byli šťastný lid a zůstávají takoví; jejich lodě stále vyplouvají z klenuté, mořem tesané brány jejich přístavu a města. O válce a svárech vědí málo. Starají se o moře, lodě a zpěv. To jsou jejich hlavní radosti.

Válku zažili dvakrát a pokaždé zcela nečekaně. Poprvé, jak vypráví "Aldudénië", příběh o zatmění Valinoru, přišel k Teleri do Alqualondë Fëanor, pán Noldor, a přál si od nich lodě, aby odplul do Středozemě a mohl pomstít otcovu smrt a vydobýt zpět od Morgotha silmarily. Král Olwë jeho přání odmítl, a tak bojovní Noldor mnoho Teleri pobili a lodě jim vzali. To bylo první zabíjení elfů elfy, o němž se v Ardě ví. Vždy bylo chápáno jako velké zlo a nikdy se nepřestalo Fëanorovým synům vyčítat.

Ještě jednou jedinkrát si Teleri z Alqualondë ozkoušeli válčení. Bylo to ve Válce hněvu, když Valar, Maiar a Eldar šli do Velké bitvy na konci Prvního slunečního věku a porazili vzbouřeného Valu Melkora, jehož elfové nazývali Morgoth. Ani tehdy však Teleri nebojovali, ale pouze na svých lodích přepravili vanyarské a noldorské bojovníky přes Západní moře ze Zemí neumírajících do Středozemě. Přestože byli ochotni Noldor pomoci, nechtěli za ně umírat na bitevním poli, protože se dobře pamatovali na první Zabíjení rodných.

"Akallabeth" vypráví, že když Númenor rozerval vnitřnosti světa při svém pádu, sféry smrtelníků a nesmrtelných se oddělily. Od té doby mohly propast mezi mezi sférami překonat pouze lodě Teleri. Krásné bílé labutí lodě Teleri jsou divem a zázrakem a smrtelný svět už nikdy nic podobného neuviděl, přestože v zátoce Eldamaru se dosud plaví a budou plout až do zrušení Eä.

Nandor

Byli tři čeledi elfů, které se vydaly na Velkou pouť k Zemím neumírajících. Třetí a nejpočetnější byli Teleri, a protože jich bylo tolik, pohybovali se nejpomaleji a vyskytl se u nich větší počet těch, kdo nedokázali nebo nechtěli dojít až na konec, než u druhých dvou čeledí. K prvnímu rozdělení během pouti došlo, když Teleri zůstali stát před Velkou řekou Anduinou a za ní spatřili Mlžné hory. Tato mohutná hráz elfy zděsila, a tak místo aby riskovali přechod, Lenwë, jeden z vůdců Teleri, odvedl svůj lid po proudu Velké řeky Anduiny a žili pak na místech, jež jiní z jejich příbuzenstva neznali; byli nazýváni Nandor, "ti, kdo se obracejí nazpět". Byli toulavým lesním lidem a v lesní moudrosti se jim nikdo nevyrovnal, stejně jako ve znalosti kelvar a olvar Středozemě. Lovili lukem a měli zbraně z některých neušlechtilých kovů, neuměli však kovat ocelové zbraně, jimiž by bojovali se zlými stvůrami, které později přišli ze Severu.

Více než dva hvězdné věky žili Nandor poklidně v zemích, jimiž se toulali, v údolích Anduiny. Někteří překročili Bílé hory a vstoupili do Eriadoru. Byli stále znalejší lesů a vod, ale když je napadli zlé bytosti, byli nepřipravení a jejich počet se začal tenčit. Mnohé pobily zástupy skřetů v ocelových botách, tlupy kamenných zlobrů a smečky hladových vlků.

Mnozí Nandor se dík své lesní moudrosti skryli před číhající hrůzou, avšak Denethor, syn krále Lenwëho, k sobě shromáždil mnoho Nandor a opět se vydal na dávno opuštěný pochod k Západu. Hledal příbuzné, kteří by mu pomohli, protože Nandor se doslechli o moci Sindar, vedených tím, kdo býval králem všech Teleri, Elwëm Singollem, jenž se nyní jmenoval Thingol. Denethor překročil Modré hory a vstoupil do Beleriandu, takže přivedl větší počet Nandor opět pod svrchovanost jejich právoplatného krále. Sindar je uvítali, poskytli jim ochranu, naučili je některým válečným dovednostem a udělili jim k obývání Ossiriand, "sedmiříčí". Již se jim neříkalo Nandor, ale Laiquendi a Zelení elfové, pro jejich lásku k zeleným lesům, a protože se oblékali do zeleného, aby v očích nepřítele splývali s lesem. A tak ve věku před východem Slunce blaženě žili u řek a ve hvozdech Ossiriandu a sladký zpěv Laiquendi soupeřil s melodiemi slavíků.

Sindar

To, jak se Šedí elfové, jimž se říká Sindar, stali samostatným rodem, líčí příběh o Putování elfů. Na počátku patřili k Třetí čeledi, Teleri, a jejich král byl velekrálem Teleri. V oněch prvních letech se jmenoval Elwë Singollo a byl ze všech elfů nejurostlejší. Vlasy měl stříbrné a jako jediný z Teleri (s noldorským pánem Finwëm a vanyarským pánem Ingwëm) byl valarským Lovcem Oromëm vzat do Zemí neumírajících, aby viděl světlo Stromů Valar. Když byl vrácen svému lidu, nikdo nedychtil dospět ke Světlu víc než on. Teleri byli největším zástupem, který se ubíral na západ, ale pro svou početnost byli na dlouhé cestě stále poslední. Mnozí Teleri se během té pouti ztratili, ale Elwë je stále pobízel dál, až nakonec přišli do Beleriandu za Modrými horami.

Načas se utábořili v lese u řeky Gelionu. Na tomto místě podle elfských pověstí Elwë Singollo vešel do lesa Nan Emlothu a upadl do bezčasého zakletí. Jeho lid ho hledal, léta však plynula a mnozí se vzdali naděje, předali království jeho bratru Olwëmu a pokračovali v pouti na západ. Mnozí jiní však nového krále nechtěli a neopouštěli to místo. Zůstali v Beleriandu a říkali si Eglath, "opuštění". Od té doby byli odděleni od svých telerijských příbuzných.

Časem se Eglath dočkali odměny, protože Elwë Singollo se z lesa Nan Emlothu vrátil. Jeho lid však zůstal ohromen změnou, která se s ním stala. S ním přicházela i původkyně jeho zakletí, Maia Melian, Elwëho královská choť. Světlo její tváře bylo pronikavé a líbezné, Eglath se jí poklonili a plakali radostí z návratu svého krále.

Král se změnil i jinak, neboť už netoužil jít na Západ, ale zůstat v Beleriandském hvozdu, shromáždit k sobě svůj lid a vytvořit tam království. Světlo ve tváři Melian bylo pro něho krásnější než světlo Stromů. Tak vzniklo nové království, jeho lid se již nenazýval Eglath, ale Sindar, "šedí elfové", a elfové Soumraku.

Během hvězdných věků se Sindar stali největším elfským lidem v Zemích smrtelníků a patřily jim všechny země Beleriandu. U moře našli ostatek Teleri nazývaný Falathrim, a ten se svým pánem Círdanem uvítal navráceného krále a přísahal mu věrnost. Tak to bylo i s ostatkem Nandor, kteří přišli do Beleriandu (a později se nazývali Zelení elfové či Laiquendi). I ti přijali Elwëho za krále. Během doby vznikl mezi Sindar nový elfský jazyk a v této sindarštině již jejich král nebyl Elwë Singollo, ale Elu Thingol, "Král Šedoplášť".

Vypráví se, že za hvězdných věků vyšel z Modrých hor zvláštní lid, který si říkal Khazâd; elfové mu říkali Naugrim neboli "zakrslý lid". Byli to trpaslíci, kteří přišli s beleriandskými elfy mírumilovně obchodovat. Oběma plemenům se dobře vedlo a jedno se od druhého přiučilo mnoha řemeslům. S pomocí trpaslíků bylo zbudováno největší elfské město ve Středozemi, nazývané Menegroth neboli "tisíc jeskyní". Přestože město bylo uvnitř hory, bylo popisováno jako bukový les, v němž svítily zlaté lucerny, zpívali ptáci, toulala se zvířata a prýštily stříbrné fontány. Bylo tam vždy světlo, jako po celých lesích okolo Menegrothu, neboť toto sindarské království bylo všemocné, když mu vládlo spojení elfa a Maii. Ze svazku Thingola a Melian vzešla dcera Lúthien a pověst praví, že to bylo nejkrásnější stvoření, jaké kdy vstoupilo na svět.

Avšak věky míru pod hvězdami skončily; ve Valinoru vypukla válka a Stromy Valar byly zničeny. Melian však byla moudrá královna s darem předvídání a rozhodla se vyvést Sindar ze zla, jež mělo postihnout okolní zemi. Vrhla mocné kouzlo a obetkala jím velký hvozd Doriath okolo Menegrothu, takže se ze sindarské říše stalo skryté království. Toto kouzlo bylo silnější než vysoké hradby pevnosti a nazývalo se Melianin pás. Nemohlo je zvenčí prolomit žádné zlo a každé se rozplynulo dřív, než mohlo proniknout dovnitř.

Ačkoli tehdy ze Zemí neumírajících přišli Noldor pronásledující Morgotha a v Beleriandu zuřila Válka o Klenoty, Sindar většinou ohroženi nebyli. Nechtěli také jednat s vrahy rodných ani jim pomáhat, protože se doslechli o činech Noldor v Zemích neumírajících, jak totiž pobili jejich příbuzné a ukradli lodě Teleri z Alqualondë.

Jak ale vypráví příběh o Lúthien a Berenovi, velké zlo přišlo nečekaně z nitra království. K Thingolovi totiž přišel kdosi z lidského rodu a požádal o ruku Lúthien. Thingol pohlížel na smrtelníky s opovržením a byl v pokušení ho usmrtit. Místo toho uložil Berenovi nesplnitelný úkol. Jako cenu za nevěstu měl Beren vyříznout z Morgothovy železné koruny silmaril a přinést jej Thingolovi. To byla výprava za silmarilem, jež způsobila Sindar tolik zlého. Tato výprava vtáhla Sindar do Sudby Noldor a pod kletbu, která spočívala na silmarilech.

Berenovi se neuvěřitelným činem s pomocí Lúthien a vlkodava Huana podařilo úkol splnit, vyvolal tím však nejen zlobu Morgotha, ale i trpaslíků a Noldor. Trpasličí řemeslníci, kteří pracovali pro Thingola ve Skrytém království totiž zatoužili po silmarilu, Thingola zavraždili a klenot ukradli. Nepodařilo se jim však utéci a byli také zabiti. Po Thingolově smrti Melian zahalila svou moc závojem a s pláčem navždy opustila Středozem. V tom okamžiku spadlo ze skryté říše Doriathu kouzlo.

Když nyní pevnost Menegroth nechránila žádná zábrana, přišli trpaslíci z Nogrodu a Fëanorovi synové, Noldor, a zpustošili ji. Tím velké království navždy zaniklo, přestože několik tamních pánů zůstalo naživu.

Ve Druhém slunečním věku někteří z těchto sindarských pánů s mnohými Noldor odpluli na Tol Eressëu a vystavěli město a přístav Avallónë. Jiní sindarští páni však zůstali ve zbytku Beleriandu, jemuž se říkalo Lindon. Jak léta plynula, někteří synové sindarských pánů odešli z Lindonu do zemí za Mlžnými horami, kde vytvořili nová království mezi lesními elfy. Dva nejslavnější byli Thranduil, který odešel do Velkého zeleného hvozdu a vytvořil tam Lesní říši, a Celeborn, příbuzný Thingolův, který s noldorskou kněžnou Galadriel vytvořil království Lothlórien, Zlatý les. Někteří sindarští páni se také usídlili u Elronda v Roklince a v Šedých přístavech u Círdana Stavitele lodí. Ve Válce o Prsten nejvíce proslul elf Legolas, syn Thranduilův. Byl jedním z devíti hrdinů Společenstva Prstenu a po Válce o Prsten založil jednu z posledních elfských kolonií v krásných ithilienských hvozdech v Gondoru. Ve Čtvrtém slunečním věku však všechny eldarské mocnosti světa slábly a poslední Sindar odpluli s ostatními elfy z Šedých přístavů do Zemí neumírajících.

Lesní Elfové

Taurwaith

Ve většině zalesněných krajů Středozemě na východ od Mlžných hor, jež nebyly úplně pohlceny Morgothovým a Sauronovým zlem, žil ostatek elfů, kteří při Velké pouti z různých důvodů odpadli a zvolili si za svou zem tehdy ještě rozsáhlé hvozdy Středozemě. Někteří zůstali ve Velkém zeleném hvozdu, jiní překročili Anduinu a usadili se v lesích v jižním Gondoru nebo v Eriadoru. V lesích se vyznali výborně a oči jim jako všem elfům zářily hvězdným svitem. Nebyli mocní jako jejich příbuzní, vznešení Eldar, byli však větší než lidé a všechna ostatní plemena, jež následovala. Během věků, následujících po východu Měsíce a Slunce se mnoho mírumilovných lesních elfů z Východu zatoulalo na Západ. Žili stejně jako Avari v kmenech, nestavěli města a neměli krále.

V letech následujících po Prvním slunečním věku se počty i země noldorských a sindarských elfů zmenšily, a aby svá království rozhojnili, brali si tito Vznešení elfové za poddané lesní elfy. Tak se lesní elfové naučili mnohému z jazyka a kultury Vznešených elfů a získali mnoho dovedností, jež pocházeli ze Zemí neumírajících. Pod těmito pány lesní elfové nějaký čas sílili a bohatli. Největší moc a krásu bylo možno najít u lesních elfů, jimž ve Zlatém lese Lothlórienu vládli Celeborn a Galadriel. Celeborn, příbuzný Thingolův, byl totiž počítán k největším sindarským pánům, a Galadriel byla dcerou Velekrále Noldor, jenž zůstal v Amanu. Moc Celeborna a Galadriel nad Zlatým lesem odrážela zlé moci a lesním elfům se dobře dařilo přes všechny těžkosti Třetího věku, ačkoli byli třikrát napadeni. Tito elfové byli Galadhrim, "Stromový lid", a světlo a sláva Zlatého lesa zašly, teprve když královna Galadriel nakonec odplula do Zemí neumírajících.

V elfských písemnostech se rovněž uvádí, že ve Velkém zeleném hvozdu (jenž byl později nazýván Temný hvozd) bylo ve Druhém, Třetím a Čtvrtém slunečním věku lesní království sindarského pána Thranduila. Skryté město Thranduilových lesních elfů bylo krásné a kouzelné, neboť bylo zmenšeným obrazem prastaré sindarské říše Menegrothu - kdysi nejkrásnějšího města ve Středozemi. Jen část jeho krásy však přežila a odolala temným nájezdům Třetího věku i Bitvě pod stromy ve Válce o Prsten. Vypráví se, že ve Čtvrtém věku vzal králův syn část lesních elfů z této říše do ithilienských lesů v Gondoru. Tento princ se jmenoval Legolas a stal se pánem elfů v Ithilienu.

Avari

V čase Procitnutí žili všichni elfové na východě Středozemě blízko Orocarni, Východních hor, na břehu vnitrozemského moře Helcaru. Časem však přišlo pozvání Valar a všichni elfové se museli rozhodnout mezi hvězdným svitem a svitem Stromů. Ti, kdo si zvolili věčné světlo a vydali se na Velkou pouť, se od té doby nazývali Eldar, kdežto ti, kdo zůstali nebo odpadli hned na počátku a vrátili se, se nazývali Avari, "Neochotní".

Avari se stali méně mocným lidem, protože jejich země zbarbarštěla působením Temných mocností a zlých plemen, takže elfů ubývalo a skrývali se. Stali se jakoby stíny a strašidly, neviditelnými lidským očím. Žili v těsné blízkosti lesů, nestavěli města a neměli krále. Později, za Slunečních věků, někteří Avari zbloudili na Západ a zamíchali se mezi lesní elfy do velkých záležitostí svého eldarského příbuzenstva, pod jehož vládou se jim vedlo dobře a zesílili, než jich opět ubylo.

Falathrim

Falathrim, elfové z Falasu, žili v přímořském kraji Beleriandu v rocích hvězdného svitu a v Prvním slunečním věku. Vládl jim Círdan, Stavitel lodí. Byli z rodu Teleri, ale během dlouhého čekání na převoz do Blažené říše si natolik zamilovali moře, pláže a hudbu vln, že odmítli nakonec dokončit Velkou pouť a oddělili se od svých příbuzných. Falathrim žili neustále u moře a znali jej nejlépe ze všech národů Středozemě. Jako první v Zemích smrtelníků stavěli lodě. Círdanovy lodě byly lehké bílé, takřka nepotopitelné a jako jediné mohli podniknout dalekou plavbu Přímou cestou do Zemí neumírajících i po Proměně, kdy byly Západní země vzaty z Kruhů světa.

Nějaký čas po tom, co Teleri odpluli do Valinoru, žili Falathrim osaměle na pobřeží Beleriandu a vystavěli si dva velké přístavy Brithombar a Eglarest. Avšak po nějakém čase míru pod hvězdami zjistili, že jiná část Úmanyar zmocněla v zemi Doriathu nedaleko na východ od Falasu. Králem těchto elfů byl Elu Thingol, který se předtím ztratil, a s ním kralovala jeho choť Maia Melian.

Tou dobou se Círdan a Falathrim se svými bratry Šedými elfy znovu setkali a stali se spojenci, neboť přijali jazyk Šedých elfů a ležely jim na srdci všechny jejich záležitosti. V letech sváru, jež nastaly s východem Slunce, bojovali Falathrim proti Morgothovi, který povstal na Severu.

Dlouho odolávaly přístavy ve Falasu nájezdům Nepřítele a nakonec se staly poslední baštou odporu po zničení všech ostatních elfích říší v Beleriandu. Uchýlili se tam jak přeživší Noldor, tak Sindar i Edain. Nakonec byli vytlačeni až na ostrov Balar, kde bylo poslední zoufalé útočiště, neboť Morgoth se velmi obával vod a moci Ulma, a nikdy se neodvážil rozpoutat válku na Moři. Tam také Falathrim přečkali Válku hněvu, kdy byl Beleriand pobořen a začalo jeho pozvolné zatápění Mořem. Proto Falathrim v té době postavili mnoho lodí a vydali se jedni na Západ, kam měli opět povoleno plout, druzí, kteří se ještě nechtěli rozloučit z břehy Středozemě odpluli na Východ, kde zbudovali v zálivu Luny nové přístavy Forlond, Harlond a Mithlond. Podle prostředního z nich - Mithlondu - se všechny jmenovaly Šedé přístavy. Tam opět vládl Círdan, Stavitel lodí, který byl dále spojencem zůstatku Noldor a Sindar v Lindonu. Falathrim žili v Přístavech a stavěli bílé lodě pro ty, které již znavila Středozem tak dlouho, dokud neodplula i ta poslední loď Přímou cestou na Daleký západ.

Galadhrim

Les, který se ve Druhém slunečním věku jmenoval Laurelindórenan, "Země údolí zpívajícího zlata", a později Lothlórien, "Země snících květů", nebo i Lórien, "Snová země", byl východně od Mlžných hor u řeky Stříberky, jež se vlévá do Velké řeky Anuiny. Byl to Zlatý les, kde rostly nejvyšší stromy Středozemě. Nazývaly se mallorny a byly to nejkrásnější stromy v Zemích smrtelníků. Měli stříbrošedou kůru, zlaté květy a zlatozelené listí.

Uvnitř v lese bylo ukryto elfské království Galadhrim, "Stromového lidu", jak si říkali. Bydleli na plošinách nazývaných talany neboli podlaží, vysoko ve větvích hustých mallornů.

Galadhrim nestavěli mohutné kamenné věže. Pro většinu lidí žili neviditelně ve svém lesním království, kde nosili pláště proměnlivé barvy takže dokázali dokonale splynout s okolní krajinou. Dík používání lan a znalosti lesa nepotřebovali mosty ani cesty. Hluboko ve Zlatém lese měli jedno velké město, jež nazývali Caras Galadhon, "Město stromů". Tam rostl největší mallorn ve Středozemi a král s královnou sídlili ve velké síni v onom nejvyšším stromě na temeni vysokého zeleného pahorku. Město mělo hradby a bránu a bylo obklopenu jinými velkými stromy jako věžemi. Přímo v srdci lesa byl čarovný pahorek Cerin Amroth, kde stával dům sindarského elfa Amrotha, krále Lórienu za Starých časů, jenž utonul v Belfalaské zátoce. Z tohoto místa vycházela moc a světlo, jež připomínaly Země neumírajících a věk Stromů.

Galadhrim byli převážně lesní elfové, ale jejich pány byli urození Sindar a Noldor. Jejich králem byl Celeborn, příbuzný Thingola, jenž byl největším pánem Sindar ve své době ve Středozemi. Jejich královna byla Finrodova sestra a dcera Finarfina, velekrále Noldor, který zůstal v Eldamaru. Ve Třetím slunečním věku byla nejurozenější z elfů v Zemích smrtelníků. A přestože její quenijské jméno bylo Altáriel, ve Středozemi se jmenovala Galadriel, "Paní světla".

Pod takovými vládci měli Galdhrim velkou moc, protože jejich král a královna žili již v prvním království Sindar za dnů Thingola a Maii Melian a hodně se poučili ohledně užívání moci. Jejich královna kdysi žila ve Valinoru za dnů Stromů Valar a navštěvovala valarskou zahradu Lórien, nejkrásnější v celé Ardě. Něco z těchto čarovných míst se s těmito urozenými přeneslo do Zlatého lesa Lothlórienu. Bylo tam zlaté světlo, třebaže to byla jen jiskřička skvělosti valarské zahrady, a pro národy Středozemě byl Zlatý les zářivý a drahocenný. Místo bylo chráněno před zlými mocnostmi silou podobnou Melianinu pásu, který kdysi chránil sindarské království Doriath. Galadriel totiž nosila druhý ze Tří elfských prstenů - Nenyu, prsten s démantem neboli Prsten vody - a její moc odrážela pustošivý účinek času, umožňovala jí poznat Sauronovy pohyby a působila, že její lid byl pro Sauronovo oko neviditelný. Vládla Zrcadlu Galadriel, stříbrné nádržce, kterou mohla naplnit pramenitou vodou a mocí svého prstenu vrhnout na její temnou, klidnou hladinu obraz budoucích událostí.

Království Galadhrim bylo založeno v době míru, kdy byl Sauron zajatcem númenorského krále před Proměnou světa, ve třetím tisíciletí Druhého slunečního věku. Od prvního pádu Mordoru zůstávalo stranou a po celý Třetí věk byl Zlatý les Lothlórien chráněn a podporován mocí elfského prstenu Nenyi. Zničením Jednoho prstenu se tato moc ztratila a královna odplula do Zemí neumírajících. Velké světlo Lothlórienu pohaslo a čas si jej zase našel. Z Galadhrim se opět stal toulavý národ a se svými bratry lesními elfy z Východu se zmenšili.

Gwaith - I - Mírdan


V roce 750 Druhého slunečního věku mnozí Noldor opustili Lindon a šli do Eriadoru. Jejich pánem byl Celebrimbor, největší elfský kovář v Zemích smrtelníků. Byl vnukem Fëanora, jenž vyrobil velké klenoty silmarily. V sindarštině se Celebrimborův lid nazýval Gwaith-i-Mírdain, "Klenotnický lid".

Když byl v Mlžných horách objeven mithril, jinak známý jako pravostříbro, Celebrimbora a jeho lid přemohla touha jej vlastnit. Proto putovali do Eregionu, který lidé nazývali Cesmínie, a žili na úpatí Mlžných hor, kde zbudovali město Ost-in-Edhil blízko Západních dveří Khazad-dum, největšího a nejmocnějšího města trpaslíků. Trpaslíci a Gwaith-i-Mírdain uzavřeli smlouvu, jíž obě plemena odložila všechny staré spory, a tento mír se proměnil v přátelství a vytrval tisíc let. Mnoho let přinášel obchod mezi trpaslíky z Khazad-dum a eregionskými elfy oběma plemenům blahobyt, a nejlepší zbraně, nářadí a šperky, jaké byly kdy v Zemích smrtelníků vyrobeny, vznikly tenkrát v Eregionu.

V roce 1200 však mezi ně přišel jakýsi Annatar. Nikdo ho neznal, měl však velké znalosti a ochotně všem Gwaith-i-Mírdain pomáhal a dával jim i vlastnoručně vyrobené dary. V roce 1500 mu již plně důvěřovali a plánovali s jeho pomocí výrobu mnoha kouzelných předmětů. Tak vyrobili elfští kováři Prsteny Moci. Celých sto let se na nich Celebrimbor a jeho lid lopotili. Annatar však byl ve skutečnosti přestrojený Temný pán Sauron a v tom čase vyrobil tajně Jeden prsten, Vládnoucí prsten, jímž by ovládal všechny ostatní a jímž doufal ovládnout elfy a pak i zbytek světa.

Jakmile si však prsten navlékl na prst, elfové v něm poznali Temného pána, sňali své prsteny a ukryli je před ním. Následovala válka mezi Sauronem a elfy, Eregion byl zničen a Celebrimbor s většinou svého lidu zabit. V onom roce 1697 Druhého slunečního věku dostali zbývající Gwaith-i-Mírdain pomoc od Elronda Půlelfa. Na Gil-galadův příkaz vyšel z Lindonu s gardou bojovníků a odvedl přeživší do úkrytu (resp. byl sám napaden Sauronovým vojskem a donucen k ústupu i se zbylými Gwaith-i-Mírdain do hor) - hlubokého údolí v Rhudauru - které pojmenovali Imladris, ale lidé mu říkali Roklinka. Toto útočiště pak bylo posledním elfským královstvím, které se udrželo mezi Mlžnými a Modrými horami.


Jeden pro Temného pána, jenž dlí na trůně...

Odkazy

Historické
Fantasy
Ostatní
Osobní
Kampaně

Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže...